PROLOG + 1. Konec

16. června 2009 v 16:25 | Izzy Mary |  • Jeden život nestačí •
Ahoj, dávám sem první povídku, je to úvodní prolog a taky první kapitolka, tak si to pěkně přečtěte a napište pár komentíků :-D


PROLOG + 1.KONEC

...Psal se rok 1918, v Chicagu. Nejen, že naplno zuřila první světová válka, propukla i epidemie španělské chřipky.
Julia Denverová zde pobývala se svou rodinou. Její sestra Ellisabeth Masenová již byla na pokraji sil a její dva synové William a Edward na tom byli ještě hůře.
William byl zraněn ve válce a velice pomalu umíral v obrovských křečích a bolestech.
Za to Edward umíral o dvě postele dál, postižen chřipkou...
Julia stála u Elisabetiny postele, a její sestra jí prosila, aby poslala pro doktora Cullena. Julia sice nechápala proč, ale vyhověla sestřinému přání. Doktor ihned přispěchal a Julia šla za svými synovci. Elisabeth věděla, že se blíží její konec, a tak chtěla doktora požádat o velkou laskavost... její synové musí přežít! Najednou se jí udělalo hůře, a také tušila, že se její konec velmi rychle blíží, za chvíli bude po všem.
Z posledních slov doktora požádala: "Zachraňte je. Za jakoukoliv cenu, prosím..." Poté mu věnovala ten nejdůvěřivější pohled a její srdce naposledy uhodilo, a pak...
Doktor Cullen, jako kdyby věděl, že zná jeho tajemství, poslal Julii domů se špatnou zprávou, že její rodina je mrtvá. Poté oba chlapce odvezl do márnice a prvnímu Williamovi se zakousl do krční tepny... William sebou začal šít a křičet. Carlisle neměl na vybranou, buď to nebo mít stále na očích ten její důvěřivý výraz. Věděl, že by dva novorozené upíry nezvládl, a tak zavolal svému starému příteli, aby se o Williama postaral... Přišel na řadu Edward, Elisabetin druhý, mladší syn. Ani nekřičel, jen ležel na provizorní posteli a na Carlisla dopadla vina. Odsoudil dva životy k věčnému zatracení. K neovladatelné touze po krvi a po věčném bloumání světem...

1. KONEC
Vypráví Isabella
Jsem Isabella Volturiová, můj status: poloupír... moje matka byla ještě člověk, když jsem se narodila. Až pak jí můj otec (bohudík Marcus Volturi) přeměnil. Ovšem nikdo, kromě pár upírů o mém původu neví. Otec vždy říkal, že se moje přeměna nepovedla... Je to docela k vzteku, když na vás každý pořád kouká a ukazuje si prstem. Nejradši bych jim ty prsty všechny zlomila... Vždycky odněkud slyším "No jo, to je ta směska," popřípadě, ale to je jen někdy "mutant". Prostě jsem toho už měla plné zuby, a tak jsem se z Volterry vypařila.

Otec mi jednou vyprávěl o svých přátelích z Ameriky. Rozhodla jsem se je tedy navštívit. Vždy mi o nich otec přímo básnil, myslím, že by taky chtěl být jako oni, ale nejspíš nemá dost kuráže, aby to zkusil. Prý jací jsou obětaví, a laskaví a prý pijí jen zvířecí krev. No jo, lidi jsou mnohem lepší, ale zase si nebudu připadat jako zrůda.

"Tak otče, mám sbaleno. Vydám se tedy do toho městečka Forks, jak jsi mi říkal. Slibuju, až přijedu, ozvu se ti. A... pozdravuj ostatní." Ostatní, tím myslím matku a své dva sourozence... Oni nejsou mí sourozenci, ale naši si je adoptovali, takže mám sestru Tess a bratra Alexe. Oni jsou "plnohodnotní" upíři. Matka je má radši než mě, možná proto jsem taková nedůvěřivá.

"Dobře, Isabello. Dávej na sebe pozor, sbohem." S tím se za mnou zavřela Volterská brána, ale otevřela se nová, do nového světa plného překvapení. Takže vstříc mému ujetému životu.

Vypráví William
Dnes je to můj první den na střední škole v Denali. Sice tu žijeme, už přes 5 let, ale vždy jsme dojížděli jinam. Jeden muž mě přeměnil ke konci první světové války. Prý jsem umíral, ale nijak jsem to neřešil, protože teď mám novou skvělou rodinu. Navíc, ze svého lidského života si téměř nic nepamatuji, pouze tvář mé matky Elisabeth Masenové.

Doufal jsem, že budu patřit k těm nenápadným studentům, ale opak byl pravdou. Spolu s Kate, Irinou a Tanyou jsme vešli do školní jídelny. Všichni naráz zmlkli a vytřeštěně na nás zírali, jako kdybychom byli bohové. K této idylce chyběla jen jedna věc - a to klanění našich spolužáků... Jaká ironie.

Je to už dlouho, co jsem se choval přesně jako v této idylce. Když jsem byl ještě mladý a nezkušený, vydal jsem se hledat svůj vlastní osud, a tak jsem narazil na krásné italské městečko - Volterra. Upíři se tam živili normálně, lidskou krví, ale já jsem vybočoval ze směrnic. Naučili mě vše potřebné, sloužil jsem jako stroj na zabíjení. Byl jsem jejich oddaný služebník po několik let. Ani si nepamatuji jak dlouho jsem tam žil. Jenže Volturiovi mi po čase už neměli co nabídnout, navíc jsem si uvědomil, jak moc mi moje rodina chybí. Musel jsem se vrátit zpátky domů, sem do Denali.

Naše rodina nikdy nežila normálním upířím stylem života. Přežívali jsme na krvi zvířat. Otec toto pravidlo zastával velice přísně, ale i ti nejzkušenější z nás občas selžou...
Ve školní jídelně byl pouze jeden prázdný stůl v rohu místnosti. Byl odlehlý od ostatních, byl přesně jako stvořený pro nás.

Naše vytříbené smysli se občas skvěle hodily, ale teď bych dal cokoliv zato, abych nemusel poslouchat to lidské štěbetání. Myslí si, že je snad nikdo neuslyší? Můj sluch byl svědkem, jak o mě místní děvčata přímo básní. Normálně by mi to asi lichotilo, ale teď... Z druhého konce místnosti jsem zaznamenal mé nové spolužačky, jak mezi sebou probírají naši rodinu:
"Podívej se na toho kluka. Vypadá božsky... ty jeho hnědé vlasy, ten by stál za hřích. Myslíš, že bych u něj měla šanci?" zeptala se jedna druhé.
"Pochybuju, protože ho sbalím dřív..." odpověděla druhá. Takovéhle reakce se daly čekat. Vypadalo to takto na každé škole, kde jsme se objevili. Dám jim týden, a pak už je snad přejde chuť...

Někdy jsem uvažoval nad tím, proč si mé sestry někoho už dávno nenašly. Ony upřednostňovaly lidské muže, za prvé bylo jich více a za druhé byli měkcí a teplí... Jenže už mě dávno přestalo bavit být jediný volný chlap, obklopen tolika ženami... i když moje sestry byly a vždy budou jen mé sestry, Eleazar mě původně chtěl dát dohromady s Irinou... Já osobně jsem se zamilovat jen jednou a to do lidské dívky... Už je to strašně dávno. Určitě si našla někoho jako je ona... nějakého člověka, měla kupu dětí a všichni zemřeli šťastně, tak jak to má být. Já jsem si její tvář vybavoval pořád. Jmenovala se Teressa, měla krásné zrzavé kučeravé vlasy, které jí sahaly do půli zad. Ona byla jediná, která mi dokázala rozbušit mé, už dávno netlukoucí, srdce...

Škola byla dnes velice zajímavá. První hodina angličtiny proběhla v celku poklidné atmosféře, až na mdloby studentky sedící vedle mě. Zbytek školního dne nebyl o nic zajímavější...
Všude jsem se musel představovat a co mě vytáčelo nejvíc, poslouchat drby mých spolužaček a závistivé pohledy spolužáků...

Vypráví Edward
Uf, zase škola, další den, který nebyl schopen mi nabídnout žádnou zajímavou změnu. Vlastně ano, jedna změna se školou rozkřikla závratnou rychlostí. Přijede k nám nová studentka... Změna to rozhodně bude, ale zajímavou ji neshledávám ani v nejmenším a myslím, že mí sourozenci taky ne. Možná až na Alici, která se na mě poslední dobou pořád usmívá, ale její myšlenky se zaobírají zbytečnostmi, což ukazuje jen na jedno, něco mi tají...

Když jsme jeli domů, spatřil jsem Alicinu vizi. Byla v ní nějaká dívka. Tohle asi bude naše nová spolužačka. Byla celkem hezká a vypadala mile, ale ani tak mi nepřipadala ničím zajímavá... nebo možná trošku ty její hnědé, hluboké oči, ve kterých byly vidět všechny pocity, které měla na srdci, a taky ta její krémová pokožka a výrazně se červenající tváře, ale jak jsem řekl, nic moc zajímavého...

Hned po tom, co jsme se vrátili z lovu, se mi znovu vybavila tvář té neznámé nové studentky, tentokrát se držela s Alicí kolem ramen a očividně na někoho čekaly... Potom vize skončila. Podíval jsem se na svou malou sestřičku a ona po mě hodila nevinný, přitom rozzářený pohled. Jendou to bude moje nejlepší kamarádka, tím jsem si jistá. Jen jsem přikývl a šel k piánu...


Tahle kapitolka je docela dlouhá... Kritiku do komentíků :-D

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Tak co líbí povídka?

Jo, je super 85.9% (67)
Hm, docela ujde 2.6% (2)
Ještě nevim jak se to vyvine 3.8% (3)
Nic moc 2.6% (2)
Děs... 5.1% (4)

Komentáře

1 katushQa katushQa | Web | 16. června 2009 v 16:35 | Reagovat

uff...dobréé--...teda super...xDxDxDxD..

2 Nikky Nikky | 16. června 2009 v 21:18 | Reagovat

[1]: jo přesně tak

3 Lenča Lenča | E-mail | Web | 17. června 2009 v 17:54 | Reagovat

moc pěkný a zajímavý =o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama