17. Tak to je průšvih

29. července 2009 v 11:02 | Izzy Mary |  • Jeden život nestačí •

Ahoj, další z Extra dlouhých kapitolek. Pávě jsem jí dopsala, tak snad se bude líbit... Tentokrát se dozvíme, kdo je Bellin údajný snoubenec a co se děje za oponou Volterského sálu...
Příjemné počtení :-D

17. TAK TO JE PRŮŠVIH


Vypráví Isabella
Celý týden nebyl nikdo z Denalijských ve škole, bylo mi to divné. Nedalo mi to a musela jsem se zeptat:
"Nevíte někdo něco o Denalijských?" Jako první se ujal slova Jasper.
"William říkal, že chtějí jet do nějakých hor na lov. Prý rodinný výlet. Měli by se vrátit v neděli..." Jen jsem kývla, že rozumím.

Alice dostala vizi. Dlouhou dobu se dívala do prázdna, ale potom její krásný obličej zkřivila bolestný a vystrašený výraz.
"Alice, to není možný, musíme tomu zabránit!" křikl Edward.
"Tohle může zastavit pouze Bella." Cože?
"Co? Já? Co mám udělat?" Jenže zřejmě mě tam nikdo neposlouchal, protože Edward začal Alici oponovat.
"Je to moc nebezpečné. To ji chceš poslat rovnou do jámy lvové, Alice?" Vypadal vážně vyděšeně.
"Ona je zná, poslechnou ji." Emmett se už neudržel.
"Řekněte nám sakra někdo, co se tady děje?" Odpovědi se chopila Alice.
"Jdou sem Volturiovi, pro Bellu. Jenže jen ona je může zastavit. Ale to by nesměl být Edward tak... tvrdohlavej!" mračila se na něj. Edward chtěl něco namítnout, ale to už jsem je neposlouchala. Vzala jsem tác s jídlem a vyhodila zbytky. Musím je zachránit, jinak to nejde. Chtěla jsem se vrátit ke stolu, ale moje nohy změnily směr ke dveřím z jídelny. Ostatní za mnou jen nevěřícně zírali. Ještě jsem zaslechla, jak nějaký tác dopadl na podlahu, ale to už jsem seděla v autě a jela směr dům Cullenových.

Tam mě čekala vyděšená Esme.
"Proboha zlatíčko, co se to děje?"
"Nic se neděje, mam- Esme...Jen si musím něco zařídit. Hned jsem zpátky," přikývla.
Ale kde je mám hledat? Z dálky jsem ucítila velice známou vůni, rozběhla jsem se za ní. Byla to Tess s Alexem, mí sourozenci a k tomu celá jejich garda.

"Co tu děláte?!" Moje hlasivky to trochu přehnaly a já na ně vřískala...
"Přišli jsme tě zachránit a odvést," vysvětlil Alex.
"A před čím?" Vždyť tu nebylo žádné ohrožení...
"Před tímhle," ukázala Tess prstem za mě, otočila jsem se a uviděla tam Edwarda. Teď bych se ho vážně bála, to vrčení bylo děsivé a to ani nemluvím o výrazu v jeho obličeji. Upíral nenávistný pohled na mé sourozence.
"To je dobrý, oni nikomu nechtějí ublížit," zkoušela jsem ho ukonejšit.
"Oni si tě chtějí odvést za jakoukoliv cenu. To nemůžu dopustit." Až po chvíli si vlastně uvědomil, jak ta věta vyzněla. Dodal: "Esme by to zabilo." To už tu byl i zbytek rodiny. Diplomacie se ujal Carlisle, samozřejmě.
"Myslím, že tu došlo k nedorozumění. Pro obě strany by bylo lepší, kdyby Bella zůstala s námi. Nejde jen o životní styl, ale především jsme si ji oblíbili jako člena naší rodiny..."
"Jenže ona je členem naší rodiny," téměř na něj plivl Alex.
"Nemůže s vámi zůstat. Strýc jí našel vhodného ženicha a dokonce to je prý i vegetarián," pronesla Tess.
"Co? Přece mi nebudete diktovat-" Tess mě umlčela zdviženým ukazováčkem. Věděla jsem to, musela jsem odejít a tím ochránit tuto vzácnou rodinu, která žila spokojený a šťastný život, dokud jsem nepřišla a všechno zkazila.
"Mají pravdu, půjdu s nimi, tam patřím." Když jsem viděla ty jejich zmučené výrazy, chtěla jsem se k nim rozběhnout a všechny obejmout, ale to nebylo správné...
"Rozhodla ses dobře, sestřičko. Díky tobě nezemřou," dodal Alex. Viditelně se mu ulevilo, nerad dělal to, co musel...
"To přeci nemůžeš myslet vážně!" řekla Rose. Rose? My dvě jsme byly dobré kamarádky, ale tohle bych od ní nečekala.
"Promiňte, musím jít. Mám vás ráda, všechny." A odešla jsem. Už je asi nikdy víc neuvidím Naposledy jsem se podívala na těch sedm ztrápených obličejů a vracela se domů, do Volterry.
Už je to týden, co žiji zpět ve svém životě neživotě. Zítra se konají mé zásnuby. Nechci si toho chlapa vzít, i když to je vegetarián... Vždyť ho ani neznám!
"Ahoj, tak co, jak se těšíš na zásnuby?"
"Strašně..." Tess se rozzářily oči. Ona nikdy nechápala ironii.
"To byl sarkasmus, Tess... Vůbec se netěším, chápeš?"
"Aha, ale já se určitě těším, protože na takových večírcích se balí ti nejlepší chlapy..." uchechtla se.
"Doufám, že aspoň ty najdeš svou spřízněnou duši... sama." Pokusila jsem se o úsměv, ale byla z toho bolestná grimasa.
"Dobře, dnes půjdeme vybrat šaty..."
"Hm, už jdu." Italské obchody jsou plné různého oblečení, ale žádné pro nevěstu, které se zarytě nechce vdát... Tess mi připomínala Alici... Au, vzpomínky bolí.

Už jsem zase zavřená ve svém pokoji... Člověk by řekl, že samotný pokoj je království, ale pro mě je to vězení. Mám hlad, jenže tady žádné lidské jídlo není. Ani zvířata tu nejsou v hojném počtu. Moje osobní peklo. Jsem unavená... spát tady nemůžu. Chybí mi to tiché městečko, kde žije moje skutečná rodina. Esme s Carlislem... milující rodiče, Alice... má nejlepší kamarádka a sestra, Rose... skvělá sestřička, Jasper s Emmem... moji milí bráškové, vždy se s nimi od srdce zasměju a Edward... páni, já nevím... je to kamarád nebo ho snad stále ještě nenávidím?

Z mého zamyšlení mě vytrhl zvuk klepání dveří. Do pokoje vthla má matka.
"Co tu ještě děláš? Nemáš být už oblečena v šatech, které jsme ti připravili?"
"Matko, nechci se vdávat za někoho, koho ani neznám! Nemůžete mě nutit si toho slizouna-" matka mi vrazila facku.
"Už si na mě nebudeš dovolovat. Tvému muži by se tvoje věčná tvrdohlavost nemusela líbit!" Práskla dveřmi, až se nalomily. Začala jsem vzlykat. Už jsem neměla slzy abych mohla plakat, všechny jsem využila minulý v posledním týdnu. Přicupitala má služebná a začala mě oblékat do bledě modrých dlouhých šatů.
"Nebuďte tak svérázná, akorát vám to ublíží," konejšila mě.
"Vy tak máte co povídat. Jste člověk, vůbec by jste tu neměla být, ale místo toho se mě snažíte utěšit. Moje rodina tady není! Je v Americe v-"
"Vaše rodina je tady slečno, s tím nic nenaděláte," řekla a odešla. Chtěla jsem utéct, ale věděla jsem, že tu není žádná šance, aby mě nechytili.

Přišel čas plesu. Vypadala jsem krásně, ale pouze navenek. Uvnitř jsem se svíjela v bolestných vzpomínkách. Sice se mnou Cullenovi nebyli dlouho, ale přirostli mi k srdci.
Tess pro mě přišla.

"Sluší ti to, ale už musíme jít. Všichni už jsou v sále a čekají jen na tebe. Pojďme." Přišli jsme do sálu, kde byli snad všichni upíři. Musela jsem se se všemi seznamovat a tvářit se šťastně. Až když mě chytla drobná ručka, projel mnou takový elektrický šok. Vzhlédla jsem a uviděla Alici a za ní všechny Cullenovi.
"No s touto rodinou se zjevně už znáš," posmutněle pronesla Tess.
"No, a teď už chybí jen tvůj snoubenec." Odvedla mě ke stolu a já vzhlédla, abych se podívala, kdo je můj anděl smrti.
"Chci vás oficiálně představit. Isabello, tohle je William Bates!"
"Wille?" nevěřícně jsem zašeptala. Za mnou stáli Cullenovi a se zlostí a zklamáním si prohlíželi "mého snoubence".
"Co ty tady děláš?" zasyčel Edward, který se náhle objevil vedle mě.
"Mám tu zásnuby," v klidu odpověděl a pokračoval. "Sice tě nenávidím, ale přece jen jsi můj bratr a vaše rodina je v našich kolejích velice vážená, tak jsem souhlasil s vaším pozváním," dodal.
"Ale já si tě nechci vzít!" zavrčela jsem na něj.
"Promiň, také jsem ze začátku nechtěl, ale řekl jsem si, že si na tom mohla být hůř. Co kdyby sis musela vzít někoho takového jako je tady on," ukázal na Edwarda. Edwardovi přes tvář přeběhl lítostivý pohled, který upřel na mě.
"Tak takhle to bereš? Mohla jsi skončit s někým horším, tak buď ráda a mlč!?" Myslela jsem že je William můj dobrý přítel a on se změnil na nenáviděného snoubence.
Přišel k nám Aro. "Tak co mladí snoubenci, těšíte se na svatbu?" Jen jsem se ušklíbla, ale William to zjevně nevnímal. Upřeně se totiž díval Tess do očí a ona jemu. Vypadalo to tak důvěrně... Proč si nechce vzít Tess? Proč ne? Otázek bylo stále víc a víc, ale odpovědi žádné.
"Williame, můžu s tebou mluvit o samotě?" zašeptala Tess. Poté dodala: "kvůli svatbě, samozřejmě." Will přikývl a šli do korunního sálu.

Potichu jsem se plížila za nimi, musela jsem vědět, o co tady jde. Cítit se jako šmírák už pro mě nebyla novinka... Zpoza dveří se rozezněl hovor.
"Tess, co tady děláš? Myslel jsem, že už tě nikdy neuvidím. Měla ses vdát, mít děti, zemřít a zapomenout na mě, ne teď tu stát." Tak jo zjevně se znají a asi spolu něco měli.
"Nikdy jsem nechtěla nikoho jiného než tebe, jenže ty si teď budeš brát mou sestru. Slib, že jí nikdy neublížíš..." Nikdy jsem netušila, že mě má Tess tak ráda.
"Pokusím se tvou prosbu vyslyšet, ale mé srdce bude vždy patřit jen tobě, Teresso. Nikoho nebudu tolik milovat, jako tebe." Jak jí to může vůbec říct do očí? To nevidí, jak jí tahle slova zraňují? Musí být přeci šťastní, oba a spolu. Alespoň jeden životní příběh musí skončit šťastně. Jako správnou snoubenku by mě to mělo znepokojovat, možná bych měla dokonce zuřit, ale oni prostě musí být spolu...

Alice, Alice, Alice, kde Alici, moje nejlepší kamarádku!? To snad neví v jaké jsem teď krizi? Musím ji najít.

Šla jsem dlouhou chodbou, která vedla do tanečního sálu. Jenže ty šaty byly tak dlouhé a já šla po těch děsných kamenných schodech. Na předposledním schodě se mi přišláply šaty a já letěla dolů. Naštěstí tu opět byly ty velice známé ruce, které mě vždy stačily včas chytit. Ani jsem se nedívala, kdo to byl...

"Co tu děláš?" zeptala jsem se, pro jistotu se sklopenou tváří. Nechtěla jsem vidět ten výsměch v jeho tváři. Nemusela jsem se ani dívat, jeho vůně ho prozradila. Odpověděl mi očekávaný sametově měkký hlas.
"Prostě jsem byl okolo, ale tohle se mi zdá jako zaměstnání na plný úvazek. Hm, měl bych po tobě vyžadovat nějakou odměnu..." nahlas se zamyslel. Za mnou se ozval Alicin hlas.
"Já bych o něčem věděla," uchichtla se.Edward po ní hodil vražedným pohledem.
"Tak jak je dát dohromady?" zeptala jsem se. Alice se hned pustila do plánování.
"Asi by sis měla promluvit se svou sestrou," tvrdila. "A ty!" ukázala na svého bratra, "bys měl přesvědčit Williama."
"No jasně, jako kdyby mě mohla vystát..." pochybovačně namítl.
"Přece jen jsi jeho bratr. Promluv si s ním a přemluv ho," nabádala ho Alice.
"Proč bych měl řešit její problém?" ukázal na mě.
"Oh, bože. Promiň, že ti pořád tak komplikuju život!" zakřičela jsem na něj z plna hrdla. Proč vždycky, když se náš vztah posune k příčce Přátelé to musí nějak zkazit?
"Jdu si promluvit s Tess. Já se totiž ještě vdávat nechci!" rázně jsem ukončila debatu a šla za mou sestrou...

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Tak co líbí povídka?

Jo, je super 85.9% (67)
Hm, docela ujde 2.6% (2)
Ještě nevim jak se to vyvine 3.8% (3)
Nic moc 2.6% (2)
Děs... 5.1% (4)

Komentáře

1 gaudi gaudi | 29. července 2009 v 22:56 | Reagovat

jeej , dnes som narazila na túto poviedku a velmi sa mi páááči! už sa teším na pokráčko!... Edward by sa už mohol spamätať...:)))

2 Alice Alice | Web | 5. srpna 2009 v 14:29 | Reagovat

no aspoň že se to vdávání vysvětlilo rychle...snad

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama