6. Edwarde, co tu děláš?

2. července 2009 v 12:36 | Izzy Mary |  • Jeden život nestačí •

Ahoj, další kapitolka... snažila jsem se do této kapitolky vnést trochu vtipu, snad se mi to alespoň trochu podařilo :-D Tahle kapča je poměrně dlouhá, tak snad u ní vydržíte číst :-D

6. EDWARDE, CO TU DĚLÁŠ?

Vypráví Isabella
"Proč na mě křičíš? Vždyť jsem ti nic neudělala!"
"Kvůli tobě nic neslyším, buď tak hodná a v mé přítomnosti svůj dar vůbec nepoužívej, byl bych ti vděčný..!"
"Já svůj dar neovlivňuju, ale nevěděla jsem, že tě ohlušuju. Ale přesto vítej v klubu - my ostatní to takhle máme pořád! Kdyby ses někoho zeptal a zdvořilostně počkal, až odpoví... a ne si to hned přečíst v mysli! Takhle se to prostě dělá!"
"Je mi jasné, že tě tahle informace vůbec nezajímá, ale taky neovlivňuju svůj dar!"
Teď už jsme oba křičeli dost nahlas, aby to každý slyšel.Ztišila jsem svůj hlas na šepot.
"Jenže mě tohle všechno vyčítáš..."

Rozběhla jsem se do lesa a přitom cítila jeho zrak na mých zádech... Vyběhla jsem z domu obrovskou rychlostí, až by se nad tím jeden zarážel. Můj běh netrval dlouho a ocitla jsem se na té samé překrásné mýtince, kde jsem byla minule. Sedla jsem si na to proleželé místo a čekala, až sluníčko alespoň na chvíli vyleze zpoza mraků. Ukápla mi z oka první slza. Pak přišly další a další...

Už tolik upírů, ale i jiných stvoření mě tolikrát urazilo, dokonce mě někteří chtěli i zabít, ale nikdy mě nedohnali k slzám. Nevím čím to bylo, možná ta slova byla vyslovena nesprávným "člověkem" nebo prostě už toho bylo na takovou bytost jako já příliš... Za pár okamžiků vykouklo slunce, ale mě se od pláče neulevilo.

Uplynuly nejméně tři hodiny a já jsem konečně přestala ronit potoky slz. Rozhodla jsem se, že se pomstím... Budu zlá, krutá a ten upír, jehož jméno bych bez lítosti i plivala, bude trpět! Bude bědovat, že mě vůbec někdy potkal. Můj plám mě tak nadchl, že se moje slzy úplně zastavily a moje nohy automaticky cupitaly domů... Když jsem přišla, navečeřela jsem se a rozhodla se, že je čas koupit si nějaké nové oblečení. Na mém obličeji kraloval škodolibý úsměv. Tenhle plán se mi velice zamlouvá...

Už se těším, až zítra začnu s realizací mého "ďábelského plánu".

Crrrr... Sakra, kdo to může být? Nikoho jsem nečekala a s velikou nelibostí jsem šla mému nevítanému návštěvníkovi otevřít.

"Jak to, že ještě nejdi připravená? Už dvě minuty máme sedět v autě a jen vstříc nákupům! A jak tak na tebe koukám, v ruce sandwich a tepláky! Honem, honem ať už jsi oblečená...!"
"Ehm, ahoj Alice, my jedeme na nákupy?" Překvapení na mé tváři bylo zřetelné, ale Alice to zjevně vůbec nebrala v potaz...
"Snad ses nerozmyslela s tím naprosto nedomyšleným plánem, který ti pomůžu dotáhnout do konce?" řekla ponurým hlasem.
"Nevím o čem tu mluvíš, ale měli bychom vyrazit, ať nám nezavřou před nosem..."
Alice má opravdu smysl pro humor... můj plán je domyšlený a hlavně si ho uskutečním sama! Tohle mi vážně scházelo, kdyby na to přišel její bratr, kterého tak nenávidím...
"A to jedeme jen my dvě? Nikdy další?"
"Ne, musíme vymyslet koncepci ďábelského plánu a ostatní by nás akorát tak rušili, to tak..." usmála se a nasedli jsme do jejího kanárkového autíčka. Cestou jsme rozebíraly plány na víkend, protože jsem odmítla s ní plánovat výbuch jejího bratra...
"Hm, tak ty a Will?" Najednou změnila směr konverzace. Tón jejího hlasu byl a překvapivě nezaujatý, to mě trochu zarazilo, ale ne tolik jako smysl té věty...
"Co? To není tak, jak si myslíš... Jednou jsem jo viděla z okna, když jsem ještě ani netušila, kdo to je..." vyvrátila jsem jí její teorii.
"Ale ty se mu zjevně líbíš." Byl to úsměv nebo škleb, to co se jí vytvořilo na tváři...
"Hm, já si ničeho nevšimla," jemně jsem s úsměvem zalhala, ale zjevně mi na to skočila...
"Bello, každý se toho všiml, nejvíce -"
"Nejvíce kdo?" O čem to tu sakra mluví?
"Nikdo, nic. Spletla jsem se.." Lhaní jí nikdy nešlo...
"Jak by ses mohla splést? No, tak řekneš mi to nebo ne?"
"Ne, promiň. Nic se nestalo, byl to jen takový blábol. Poslední dobou jsem nějaká nesvá." Na to ti tak skočim. Ale co, je to jedno. Řekne mi to, až bude chtít...

Dojely jsme do podzemních garáží, Alice vypadala opravdu v extázi...
" No tak pojď, ať to stihneme do večera, moc lidí nepracuje až do rána. A ty vlastně musíš spát." Tahala mě za ruce, jako kdybych byla malé dítě...
"Alice, vím, že toho co ti právě řeknu budu až do konce své existence litovat, ale já nemusím spát. To je jen, že mám možnost spánku, kterou aktivně využívám. Dává mi to víc síly a navíc je to můj už léta zažitý zvyk...
"No tak to mění celou situaci! Budeme nakupovat a pak podnikneme něco bláznivého!!!" Já věděla, že tohle přiznání bude moje smrt...
"Jako co bungee jumping?" Je vážně až přehnaně nadšená. Doufám, že jasně slyšela ten sarkasmus skrytý v mém tónu, protože jestli mě vážně donutí ke skákání z mostu, tak ať si mě nepřeje...
"Ne, já myslela KARAOKE!!!" Oh, ajaj. Její oči přímo hořely nedočkavostí nad mou odpovědí.
"To nemyslíš vážně, že ne?!" Určitě to myslí vážně, vždyť můj zpěv nikdy nebyl nejlepší... ale když o tom tak uvažuji, proč ne? Tak jo zkusím to.
"T-t-tak jo," vysoukala jsem ze sebe.
"Bello, chápu, že jsi z poloviny člověk, ale nekoktej, nesluší ti to..." Rozběhla se vstříc novému oblečení a odlehčené peněžence...

Strčila mě do kabinky a házela na mě kopce oblečení, které jsem skoro ani nestíhala chytat. Každý modýlek chtěla posoudit sama, takže se dveře mé kabinky ani netrhly. Musela jsem se ve všem ukazovat a nebylo zrovna dvakrát příjemné sledovat závistivé pohledy a žen a co bylo horší, jejich partneři málem slintali... bylo to nechutné.

Nakonec jsem se s Alicí dohodly na pár kompletech, ale stejně mi určitě od těch tašek přihodila pár vyzývavých triček a minisukní, které jsem ji mimochodem výslovně zakázala... Pár dalších bot a taky nějaké ty doplňky a auto bylo plné až k prasknutí.

"Alice, co ty věci nejdřív dovést domů, pak bychom mohli vyrazit vstříc maloměstu..." Alice na mě spiklenecky mrkla a pak jen dodala.
"O to už je postaráno..."

Ach jo, proč je vždycky tak tajemná! Po pár minutách "pomalé jízdy" (=minimálně 120km/h) jsme dorazily k nějakému místu - zjevně baru-. Bylo tam velkými neonovými písmeny napsáno Welcome to summer day club, karaoke every Friday. Ona to opravdu myslela vážně...

No tak to je gól...
"Doufám, že si taky zazpíváš, Bello, jinak bys mě velice zklamala..."
"Dobře, pod podmínkou, že ty budeš zpívat taky!"
"Jistě," dodala spikleneckým tónem...

Když jsme vstoupily do baru, celá místnost utichla a já v té chvíli byla ráda za tlumené světlo v místnosti. Jsem si jistá, že moje tváře byly rudé asi tak, jako Alicina rtěnka...
Usadily jsme se těsně před pódiem a na jeviště přišel kluk, hádám okolo 25 let a neochotně se chopil mikrofonu. Za námi se ozval hlasitý smích. Připadalo mi to jako když se směje Emmett, takový ten nakřáplý a velice hlasitý...

S Alicí jsme se na toho muže povzbudivě usmály, jemu se zjevně trošku, ale opravdu jen trošku ulevilo. Z reproduktorů se ozvala rychlá a naprosto neznámá píseň a ten kluk začal zpívat. Evidentně byl nervózní, ale na hlase se to moc neprojevilo... Byl docela pohledný a jeho hlas taky nebyl špatný, možná bych si s ním někdy mohla někam zajít...

Když dozněly poslední tóny, ozval se bouřlivý potlesk, zejména se ozýval od těch lidí ze zadu.
Na obrazovce se objevil nápis Bella. Alice se na mě škodolibě usmála. Já na ni vytřeštila oči, ale odhodlala jsem se a statečně šla na pódium...

Ozvala se - pro mě velice známá - píseň a já začala zpívat. Můj zpěv byl docela dobrý, teda lepší než jsem si myslela... srovnávat se s Alicí, dopadlo by to špatně pro mé hlasivky... Nikdo ani nemrkl, ale když byla píseň zhruba v polovině, se skřípotem se otevřely dveře a má zmrzl úsměv na tváři. Do klubu vešel, jak jinak než Edward.

No to snad ne! To není možný! Co ten tady chce?! Ten kterýmu nemůžu ani přijít na jméno... Ten zpropadený upír, co mě tak štve! A-a-a- proč si sedá? No já mu ukážu...

Pak píseň skončila. Všichni začali bouřlivě tleskat a pískat. Velice pomalu jsem se blížila ke stolu, kde jsem před chvílí seděla já, ale teď tam sedí ten...
Alice se zvedla a objala mě.
"No páni, zpíváš úžasně. To jsem o tobě nevěděla, že máš takový talent!"
"Díky, Alice." Rozpačitě jsem se podívala na osobu, která mě tolik štve, ale... vypadal nějak divně. Pořád koukal na prázdné podium a měl... otevřenou pusu?
"Ehm, hezky zpíváš," poznamenal suše. Bylo vidět, že chce říct ještě něco, ale pak zaklapl pusu a nic dalšího z něj nevypadlo.
"Jo, díky." Snažila jsem se o bezstarostný tón, ale nakonec to vyznělo tak nějak moc pyšně. Vypadal vážně nějak bledě, nechápala jsem to, že by byl nemocný? Upíři nemůžou být nemocní nebo ano? No, každopádně svou pomstu budu muset přesunout na později, ještě bych mu tím mým "ďábelským plánem" pohoršila...

Zvedl se a něco pošeptal Alici, ale už začala znít nová píseň, takže jsem z toho nezachytila ani slovíčko. Rozloučil se s námi a odešel.

"Co tu kruci dělal tvůj bratr?" Vyjela jsem na Alici zprudka.
"Přijel nám odvést věci domů, abychom se tam nemuseli vracet." Usmála se a v jejích očích byly jiskřičky.
"Snad ti nevadí, že tě bráška slyšel zpívat..." Spiklenecky na mě mrkla.
"Prosím tě, jako by mi na tom nějak záleželo," protočila jsem oči.
"Tak sis zazpívala a teď už můžeme jet dál."
"Alice, ty nebudeš zpívat?"
"Ne, bohužel už bychom nestihly další program. Jé, co se pak ještě zastavit na tom koncertě v Portlandu..." Začala plánovat a to znamenalo jen jedno: Utnout ji a to hned!
"Hele Alice, já ti nevím, ale nemyslím, že by to byl nejlepší nápad..."
"Ale jistě že by byl!" Ta je vytrvalá, to jsem ještě nezažila...
"Hele, pojedeme do kina a pak domů, na koncert pojedeme jindy." Ještě štěstí, že už byl čas vyrazit do kina, jinak bychom se hádaly ještě dlouho. Alice řídila jako šílená, takže jsme do kina dorazily včas. Prý mají dávat něco strašidelného. Jůů filmy se zombie jsem už dlouho neviděla, miluju komedie. Film začal přesně na čas. Pohodlně jsme se usadily, Alice mi koupila popcorn, jako kdybych byla malé dítě. Závěrečné titulky nebyly nic moc, ale potom...

Ze začátku to byla nějaká romantika, ale pak se hlavní hrdina proměnil v zombie a tu holku chtěl z nějakého nepochopitelného důvodu zabít... Ten film nebyl až tak špatnej, až na tu spoustu křiku jen proto, že tomu herci nasadili modrou paruku a rukavice ve tvaru obrovské ruky... Jak říkám, miluju komedie.
"No tak jaký bylo kino?" Zeptala se Alice, zjevně znuděná obsahem filmu.
"Byla to super komedie."
"Ach jo, ani nevíš, jak mě bolí hlava. Sice jsem upír, ale nikdy nepochopím, jak ty lidi můžou okolo tak křičet jenom když vidí zakrvácený šaty... To mě by to vůbec nevadilo..."
"Nezapomínej, že je to jen barva, žádná krev doopravdy..."
"Máš pravdu, tak jedeme k nám a tam ti dám tvoje nové šaty, které sis dnes koupila, pak tě odvezu domů, ale pamatuj: Na ten koncert někdy zajdem!" Myslela to smrtelně vážně, jen jsem přikývla a nasedla do auta...

Vypráví William
Ježiš, ten kluk... Edward na mě pořád zírá a studuje každý můj pohyb. Je to magor... Někdo mu zavolal, zvedl se a konečně vypadl z domu. Začetl jsem se do nějaké sci-fi knihy. Pak za mnou přišel Emmett a spustil:
"Tak tobě se líbí naše Bella, jo?"
"Za prvé; netvrdil bych, že je vaše, ale jo, líbí se mi." Emmettovi něco vrtalo hlavou a i když ho neznám dlouho, už vím že pro něj platí jedno pořekadlo: Co na srdci, to na jazyku...
"Tak to je super, ale jen si uvědom, že-... Ehm, pojď si zahrát šachy." Co? Proč jsou všichni pořád tak nesrozumitelní. Nejdřív se mě Jasper ptal na Bellu, a pak jakoby ho něco zarazilo - přesně jako Emmett - a převrátil to na jiné téma... Jsou zdraví? Co když jsou tak moc zajetý na zvířatech, až jim to ničí psychiku...

Přišel za námi Eleazar a chtěl se mnou mluvit, co může chtít?
"Chtěl jsem s tebou mluvit ohledně školy. Kdy chceš nastoupit?" Tuhle otázku jsem docela čekal a už jsem měl přichystanou odpověď.
"Říkal jsem si, co možná nejdřív..." Moc dobře jsem věděl, že na mě můj adoptivní otec vždycky dá.
"Zavolám tam a přihlásím tě. Tvé sestry už jsou přihlášené, takže budeš tam chodit s nimi..." Super, budu moct chodit s Bellou do školy... a možná i mimo školu...
Práskly domovní dveře a v nich stál - ověšen nákupními taškami - ten frajer Edward. Jako první se vzpamatovala Rosalie.
"Tak co mi ta Alice koupila?" Zvědavě si prohlížela tašky...
"Tobě, ani nikomu z tohohle domu nic. Alice měla špatnou náladu, tak koupila oblečení jen sobě a Isabelle..."

Příští kapitolka bude spíš taková oddychová, ale v osmé by měla být trocha té AKCE :-D

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama