10. Vítej zpátky v realitě...

25. srpna 2009 v 22:08 | Izzy Mary |  • Evil Angel •

No jo, moje pauza netrvala moc dlouho, ale rozhodla jsem se, že sem články budou přibývat tehdy, až ho dopíšu, tak se zase hlásím, tentokrát s kyselým výrazem na tváři... Nevím, čím je tohle způsobeno, ale asi mojí nějakou depresí, která už dlouho přetrvává... Myslím, že se to až tak na povídce neodráží, tak jako u jiných autorů, ale nalijme si čistého vína... S touhle kapitolou nejsem ani v nejmenším případě spokojená... No prostě je dlouhá a (podle mě) extrémně nezajímavá... No posuďte sami...

10. VÍTEJ ZPÁTKY V REALITĚ

Smyslem života není zůstat ve skrytu, smyslem života je být milován i nenáviděn...(Ivan Olbracht)

Vypráví Edward
Alice se vrátila do jídelny se spikleneckým úsměvem na tváři...
"Tak, může mi někdo vysvětlit, co se právě stalo?" vykoktal ze sebe Carlisle.
"Právě jsme se seznámili se slavnou vražedkyní Isabellou Volturi..." podotkla Alice... ale nemohla mlčet, takže dodala:
"A samozřejmě to bude i má nejlepší přítelkyně..."Tohle Carlisla zmátlo ještě víc.

Emmett se válel na zemi smíchy. Představoval si, jak Bella s Alicí kupují zbraně...
"Emmette... ona po upírech nestřílí, ona je rozcupuje na kousky," objasnil jsem mu jeho omyl.
"Ale jak?" zajímal se.
"No, já o jejích praktikách nejsem moc obeznámen, ale-" do řeči vstoupila Alice.
"K tomu má tu dýky. Je to diamant... ten dokáže protrhnout naši kůži," dokončila svůj proslov. Tomu jsem se divil i já, jak tohle všechno může vědět?
"Aha... ale otázka je-" začal Emmett. "Proč ho nezabila?" dokončila otázku Rose.

Alice se na mě významně podívala. Ihned mi došlo, že něco ví, ale nechce prozradit co.
"Přeci říkala, že hodné nezabíjí, a i když je Edward občas pěknej pruďas, není zlý..." vysvětlila Alice. A podle mě spolu něco měli... dodala si pro sebe.
"Cože?" zhrozil jsem se.
"A ne?" vyzvídala, tím mě opravdu dopálila-
"Ne!" křikl jsem na ni. Tak proč potom říkala, že jsi důležitý nejen pro ni, hm?
"To ti říct nemůžu, ale to, co si myslíš to není..." Bylo mi jasné, že tohle vysvětlení jí asi nebude stačit.
"Já se to dozvím...!" řekla už nahlas a uraženě odkráčela z jídelny.
"Co to zase bylo?" dožadoval se vysvětlení Emmett.
"No nic, dojdu pro Alici a pak si rozbalíme dárky..."

Alice byla ve své šatně, seděla na podlaze a vedle ní ležela krabice plná fotek. Přisedl jsem si k ní.
"Podívej, tady dostal Emmett svůj první džíp," ukázala na věkem zašlou fotografii... Emmett a Susie. To byl dárek k jeho padesátým narozeninám. Byl tak nadšený, že své nové auto dokonce i pojmenoval... bohužel o pár let později s ním naboural do stromu a ze Susie zbyl pouze šrot...
Emmett za těch pár let, co s námi žije vystřídal už pěknou řádku aut. Každému dal jméno a nechal se s ním vyfotit...

"Jé a podívej, tady jsem já a... kdo je ten bručoun na fotce?... už vím ty!" rozesmála se.
"Já přeci nejsem bručoun... ale máš pravdu, na téhle fotce se tvářím fakt blbě," připustil jsem.
"Nepřišel jsi sem náhodou, abychom šli rozbalovat dárky?" vzpomněla si na důvod mé návštěvy.
"Pravda..." Uklidila zpátky krabici do poličky a my se vydali do jídelny ke stromku.

Alice byla tento rok velice štědrá... darovala mi novou hi-fi věž s obřími repráky... jako kdybych si snad pouštěl hladitou hudbu... Rose mi slíbila opravu mého auta a nejen, že bylo opravené, nemohla si odpustit pár vylepšení. Emmett s Jasperem zpočátku nevěděli, co by dali bráchovi bručounovi, ale pak mi koupili nový klavír, který mimochodem Emm rozbil... A Carlisle s Esme mi věnovali staré gramofonové desky, na kterých byly nejlepší skladby od známých klasických umělců...

Bylo něco okolo půlnoci a každý si hleděl své zábavy... jídelny už byla téměř prázdná... jedinými jejími uživateli jsem byl já společně s Alicí...

Nakonec Alice přinesla tu krabici s fotografiemi...
"Hele, podívej!" znenadání vykřikla.
"Někdo tu nechal ještě jeden dárek..." se zájmem na něj hleděla.
"Tak se běž podívat pro koho je..." pobídl jsem ji. Zatleskala rukama jako malé dítě a rozběhla se ke stromku.

Pomalu zvedla dárek a upřeně na něj civěla. Vypadalo to jako nějaká kniha.
"Tak myslíš, že bych ho měla odnést majiteli?" zeptala se. Jen jsem přikývl. Předložila mi dárek na stůl.
"Ale-" na dárku bylo krásným zdobným písmem napsáno mé jméno.
"Od koho je?" zajímala se.
"Ty jsi přeci jasnovidka, já nevím..."
"Tak to otevři!" naléhala. Opatrně jsem roztrhl obal a opravdu to byla kniha... ale vypadala velice staře.
"Romeo & Julie," přečetla Alice.
V knize byl vložen dopis.
"Na, přečti to, nahlas..." podala mi dopis

Porušila jsem slib, který ti byl dán a za to se ti znovu omlouvám. Byla hloupost přistoupit na Viktorovu nabídku. Přísahal, že všichni jsou zlí... a také že byli. To já stojím za těmi požáry v Londýně. Jenže můj poslední cíl jsi měl být ty. Vím, že jsme se posledně nerozešli zrovna jako přátelé, ale když mi Viktor nakázal tě zabít, všechny naše předchozí sporu šli stranou...
A ještě jedna věc... Nikdy bych nemohla zabít nikoho z mých blízkých, i když bych někdy otce... však víš.
Moc se mi zalíbila tvá sestra Alice. Doufám, že se k ní chováš hezky, zaslouží si to. Kdyby byla jiná doba, byla by mou kamarádkou...
A také prosím vyřiď Mary, že bych se moc ráda zastavila na její vyhlášené koláčky...
Doufám, že až se někdy zase shledáme, bude to za lepších okolností...
Díky, Bell

Tohle jsem neměl číst nahlas, kvůli Alici především... Nadechla se a spustila:
"Tak za prvé... vy dva se stoprocentně znáte... to už bych ani nekomentovala, ale jak to myslela s těmi blízkými?" Povzdechl jsem si.
"Jednou se to dozvíš, ale teď na to není ta správná chvíle." Přikývla.
"S tím asi souvisí ta záležitost s Mary..." zeširoka se usmála.
"Ale stejně, víš co je nejlepší? Ona mě má ráda, a to mě ani nezná... Já samozřejmě věděla, že budeme nejlepší kamarádky, ale že už teď? No to je naprosto super! Tak honem zavolej jí, ať hned přijede..." křičela nadšeně. Ani si nevšimla mého nesouhlasného pohledu.
"Já jí nemůžu zavolat, když ani nevím, kde bydlí..." což byla dokonce i pravda.
"Počkej!" zahleděla se do budoucnosti: Bella vystupuje z auta u nějakého hotelu a pak k ní běží... Simon Dower a objímá ji...

"To je Simon, že?" nevěřícně zašeptala.
"Ano," přikývl jsem. Tohle jsi asi vidět nechtěl... ani já ne.
"To už je jedno."

Simon Dower, pochází z Irska... Byl to první poloupír, co se učil v naší škole. Každých pár let se k nám vrací, aby si zavzpomínal. Vždy mluvil o nějaké Isabelle, ale že o téhle, to mě nikdy nenapadlo...
"Přestaň laskavě drtit ten stůl!" napomenula mě má sestřička.
"Vážně mě mrzí, co jsi právě viděl, ale nemusíš zničit všechen nábytek!"
"Hm," zamumlal jsem a radši šel na lov...

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Tak co líbí povídka?

Jo, je super 85.9% (67)
Hm, docela ujde 2.6% (2)
Ještě nevim jak se to vyvine 3.8% (3)
Nic moc 2.6% (2)
Děs... 5.1% (4)

Komentáře

1 NikkR NikkR | 25. srpna 2009 v 22:19 | Reagovat

Nádhera!dokonalost!!skvěléé!!nádherné!!

2 gaudi gaudi | Web | 25. srpna 2009 v 23:48 | Reagovat

ja som takááá šťastná že si mata takú "dlhú" pauzu..a ako vždy. nááádharná kapitolka!

3 Gabča..xo* Gabča..xo* | Web | 26. srpna 2009 v 9:38 | Reagovat

Páni!!opět se Ti ta kapitola moc moc moc povedla..doufám, že brzy bude další..xo)

4 Alice Alice | Web | 26. srpna 2009 v 10:16 | Reagovat

jé konečně přišel na řadu náš krásný diamantový kousek!!!!
hezký dil.

5 Astirie Astirie | 26. srpna 2009 v 18:57 | Reagovat

Krasny dilecek uz se moc tesim na dalsi :)

6 iva iva | 27. září 2009 v 11:58 | Reagovat

super jsem zvědavá jak se to bude vyvíjet dál :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama