22. Že by nový začátek?

5. srpna 2009 v 9:10 | Izzy Mary |  • Jeden život nestačí •

Zdáárek, takže další kapitola, díky věčnéhmu uzurpování, píšu jako divá, takže snad to tu bude všecičko dřív :-D

22. ŽE BY NOVÝ ZAČÁTEK?


Vypráví Isabella
Ještěže umím svůj štít tak ovládat, protože kdybych se nezaštítila, slyšel by něco, co by neměl vědět...

Alice mě objímala, div ze mě nezbyla placka a to nemluvím o Emmettovi...
Edward stál u svého auta s nějakou... holkou. Na člověka byla velice hezká, ale k němu se absolutně nehodila, byla pro něj moc... moc blonďatá! Jo tak to je. K němu se hodí spíš holky s hnědýma vlasama.

Musela jsem si ještě něco zařídit v kanceláři, tak jsem chtěla vyrazit, když v tom se Alice začala potichu smát a pak za mnou někdo řekl: "Tak Japonsko, jo? Tam jsem ještě nikdy nebyl." Ani jsem se nemusela otáčet.
"Hm, ahoj Edwarde," najednou jsem nevěděla co říct.

Podívala jsem se na Alici, která mě právě pozorovala se zmateným výrazem ve tváři. Na čele se jí udělala vráska, hned vypadala alespoň o tři roky starší...

V tom dostal Edward obrovský záchvat smíchu. Celé parkoviště koukalo na něj, jak se svíjí v křečích... A sakra, můj šít. Tohle je vážně nebezpečný, takhle nekontrolovatelně vypouštět myšlenky do světa. Vážně vypadal, že upadne. Nechápu, jak se tomu může tak smát, jako kdyby deset let neslyšel žádnej vtip, přitom má doma komika... Natáhla jsem k němu ruku právě ve chvíli, kdy ztratil balanc. Celá tahle situace zjevně přišla Emmettovi extrémně vtipná, protože se taky začal hrozně řehtat.

Edward mezitím chytil rovnováhu a narovnal se. Tohle nedopadne dobře. Přiblížila jsem se k němu a sotva slyšitelně pro jeho uši jsem mu pohrozila: "Jestli jí to řekneš, tak si mě nepřej. Sám jsi viděl, co jsem poslední dobou dělala, nechtěj, abych to na tobě vyzkoušela..." Jeho smích se ještě prohloubil, ale já už mířila ke kanceláři...

První hodinu jsem měla biologii. Tam byla Alice a náhodou mě k ní učitel posadil. Z Alice se ihned začaly řinout slova:
"Potřebuju vědět všechno! Kde jsi byla, cos tam dělala... Ale nejdřív chci vědět, proč dostal můj bratříček takový záchvat smíchu?" Pak si ještě pod nos mumlala něco jako ,konečně po takový době...".
"No jo, to se bude těžko vysvětlovat..." Mám jí říct pravdu, že se její bratr smál mým nesmyslným narážkám na její osobu? Ne!
"Smál se tvé vrásce na čele. Myslí si, že tě to dělá starší..." Ať se z toho vylíže sám. Alice se zase zamračila a její čelo opět zdobila ta osudná vráska.

Potlačila jsem výbuch smíchu a začala jí vyprávět o mém dobrodružství....
"No a to je všechno," dokončila jsem svůj půlhodinový proslov. Alice se zamračila, ale pak hned zase usmála.
"A co jste dělali vy?" obrátila jsem téma. Alice viditelně posmutněla.
"Nic moc, ale hrozně se nám po tobě stýskalo! Jsem ráda, že už jsi zpátky."

Další hodinu jsem měla jak jinak než s Emmem. Po mém vstupu do třídy se všechny oči upřely na mě a k tomu se ještě Emmett rozkřikl na celou místnost:
"Jé, sestři, to jsem rád, že už seš zase doma! Pojď, sedni si ke mně." Zasmála jsem se a přisedla si. Objal mě svou medvědí tlapou a tím opět přitáhl pozornost celé třídy. Pak přišel učitel a žáky uklidnil. Ani jsme si moc nepovídali, ten učitel byl nějak víc obezřetný. Zbytek školního dne jsem už nikoho nepotkala, až poslední hodinu jsem uviděla tu bloncku. Ona si ke mně dobrovolně přisedla a zírala na mě.
"Ahoj, já jsem Wanessa Anber a jen tě upozorňuju, že Edward je můj! Je ti to jasný?!" Tímhle proslovem mě vážně rozesmála. Velice mi to připomnělo Tanyu a ta bezdůvodná rvačka... Jenže ona je slabší, takže by zřejmě nepřežila...

Najednou mě zachvátil takový zvláštní pocit zuřivosti.
"No tak to ti přeju hodně štěstí..." Ušklíbla se na mě a sedla si k nějaké jiné holce. Zbytek hodiny se pořád otáčela a propalovala mě vražedným pohledem.

Škola skončila. Moje nenávist a zuřivost se z nenadání opět objevila, zrovna když jsem viděla Wanessu, jak se blíží k Volvu. Tak moc jsem jí chtěla utrhnout hlavu... Moje myšlenky nabraly až nebezpečný směr. Ne, tohle nemůžu, vždyť ani nevím, proč ji tak nesnáším... a navíc je to člověk, trocha neopatrnosti a opravdu by mohla přijít o ten svůj obličej...

Šla jsem k autu, ale nevšimla jsem si Alice, která se opírala o kapotu mého autíčka a čekala na mě.
"Tak co? Jak ses měla?" zeptala se s neskrývaným úsměvem.
"Jo, fajn..." mrzutě jsem odsekla. Alice mlčení nikdy nešlo a tak zase začala:
"To bylo vážně skvělé, jak jsi byla rozhodnutá utrhnout Wanesse hlavu... projev žárlivosti je u tebe velice nenápadný..." Alice se uchichtla.
"Co to tady meleš?" nevěřícně jsem zalapala po dechu..
"No táák, nemusím cítit emoce, abych si toho všimla. Oba jste beznadějné případy..." zamumlala.
"Alice, vážně nevím, o čem to mluvíš..." Ach jo, nikdy jsem nebyla bůhví jaká lhářka, neskočila mi na to.
"Dobře, když si to nechceš přiznat, zařídím to jinak a ty mi to stejnak řekneš..."
"To těžko," zkoušela jsem jí utvrdit.
"Ale já to viděla ve své vizi... Teda i kdyby to nebylo jasný hnedka na první pohled, že?" významně se podívala na Edwarda, který právě vycházel spolu s Jazzem z tělocvičny. Toho si všimla i bloncka a rozběhla se k němu. Ach, zase ta zuřivost. Tahle holka mě jednou zabije... Alice dostala obrovský záchvat smíchu. Proč mají dneska tak skvělou náladu? Samozřejmě, Edward Alici ihned zpozoroval a pak se svým zrakem přesunul na mojí maličkost. Byla jsem tak zmatená, díval se na mě tak, já nevím jinak... Ne tak nenávistně, ale pak se jeho výraz změnil na mírně pobavený. Co jsi viděl? Zeptala jsem se myšlenkou. Můj myšlenkový tón byl mírně nevrlý, ale to se dalo čekat. Ukázal mi Alicinu vizi, jak se vrhám na Wanessu...

"Alice!" vykřikla jsem. Tvářila se kajícně, ovšem udělal něco, co jí jen tak neprominu... Prozradila - i když nechtěně - moje střežené tajemství. Co to bylo? Dolehlo do mé hlavy. Udělala ti snad něco nebo jde o soukromé záležitosti? Nevěděla jsem, co mu mám říct. Pravdu nebo lež? To mu mám vážně říct: Jo, ona tě balí a já na ni prostě žárlím a asi sem do tebe zabouchlá... No jo, to by pomohlo. Takže lež: Je to osobní, jen mezi námi dvěma, nepleť se do toho. Odpověděla jsem příkře. Jeho obličej se změnil z pobaveného na vážný. Asi ho rozrušil ten můj tón. Moje mysl se zablokovala, aby neslyšel něco, co bych nechtěla.

 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 gaudi gaudi | 5. srpna 2009 v 9:32 | Reagovat

tak teraz som sa nasmiala aj ja... super kapitolka!

2 Lenča Lenča | Web | 5. srpna 2009 v 11:39 | Reagovat

moc hezký už se těším na další =o)

3 NikkR NikkR | 5. srpna 2009 v 12:32 | Reagovat

Takhle to udělat :-D tky ti utrhnu hlavu až přijedeš :)

4 Alice Alice | Web | 9. srpna 2009 v 12:27 | Reagovat

zase ty záchvaty smíchu...ty s nima nepřestaneš =D =D ale pěkný díl..to jo

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama