26. Emmette, přestaň si z bratra utahovat

10. srpna 2009 v 9:00 | Izzy Mary |  • Jeden život nestačí •

Tak opět se hlásím, konečně s další kapitolou...
Doufám, že se bude líbit

26. EMMETTE, PŘESTAŇ SI Z BRATRA UTAHOVAT

Vypráví Edward
Čekal jsem před tělocvičnou, vlastně netrpělivě přecházel před dveřmi tělocvičny. Najednou, ach ta intenzivní vůně, jejíž nositelka se právě o mě opírá, už zase...
"Ahoj," najednou všechen ten stres byl pryč.
"A-ahoj, nevšimla jsem si, že tu stojíš... Už jsem do tebe zase vrazila, já se toho snad nikdy nezbavím.."
"Já ale nechci, aby ses toho zbavovala, mě to nevadí.." Trochu se zarazila a já taky. Co to tu plácám za nesmysly?
"Promiň, to-to jsem neměl říkat, vážně ne..."
"To nic, je lepší, když opravdu řekneš co si myslíš. Vážně, věř mi." Já jí věřím a to velice ochotně...
"Tak co jsi mi to vlastně chtěl říct?" Tahle otázka byla obyčejná, ale pro mě... nevěděl jsem, o čem chci vlastně mluvit. Celý den byl čas na to si to promyslet... Dal jsem se do pohybu směrem k autu.
"Proč jsi chtěla vědět, jestli se scházím s Wanessou?" Zajíkla se, ale bylo vidět, že přemýšlí nad odpovědí...
"Jsem přeci tvoje kamarádka, tak proč by jsi mi to neřekl?!" My jsem kamarádi? Tahle informace mi zjevně utekla, ale já její kamarád být nechci... Jen ona zjevně chce být jen kamarádka. Znovu jsem zalitoval že nemůžu svévolně slyšet její myšlenky...
"Máš pravdu, kamarádi si říkají všechno.." plachý úsměv z mojí strany ji zjevně vykolejil.
"Ale pořád jsi mi neřekl, jestli s ní chodíš? Víš, jako kamarádka bych ti radila ukončení tohoto vztahu co nejdříve. My se k lidem nehodíme, to musíš chápat a navíc přiznejme si, ta blondýnka sek tobě nehodí, takže..." nedokončila větu.

Mezitím jsme došli k autu, ale něco ve mně hrklo... Neudržel jsem se, přiblížil se k ní, obtočil své ruce kolem jejího štíhlého pasu a přitáhl si ji blíž k sobě. Naše nosy se téměř dotýkaly a já překonal tu poslední krátkou vzdálenost mezi našimi rty. Věděl jsem, že tenhle neuvážený čin bude mít následky, možná mě odhodí a já se zastavím až o strom. Ovšem Bella mě svým počínáním překvapila. Polibky mi začala oplácet, a to velmi horlivě. Své ruce obtočila kolem mého krku a ještě víc se ke mně tiskla. Mezi námi nebyl ani centimetr místa.

Po chvíli jsem se odtáhl, protože zajít to dál, neskončilo by to dobře... pro ostatní spolužáky, kteří mimochodem zírali na nás, včetně mé rodiny. Slyšel jsem jejich myšlenky velice jasně: Alice - no konečně, myslela jsem, že to bude trvat věčnost. Jasper - super, konečně bude celá rodina šťastná. Emmett - Jů, sestřička se vrací, bude doma konečně sranda... Rose - jsem ráda, že se konečně dali dohromady, Bella je velice milá...

Bella se mi dívala do očí, stejně jako já do těch jejích. Ani jeden z nás se neměl k prolomení toho vzácného ticha. V jejích očích jsem viděl... lásku? Něhu? Stáli jsme tak dlouho, ale najednou Bella odvrátila zrak, pousmála se a pak řekla:
"Uvidíme se zítra, kamaráde..." Moje zmatení nebralo mezí! Copak nepochopila, co tím gestem myslím?

Přišla ke mně Alice.
"Měli bychom jít domů, jinak se Esme začne strachovat, však ji znáš." Přikývl jsem a sedl si do auta na místo řidiče.

Cestou domů bylo až tíživé ticho. Nikdo se už nezabýval mým dnešním výstupem. Rosalie a Emmett se věnovali sami sobě, Jasper přemýšlel nad tím, co dá Alici k výročí a Alice se zase dívala do budoucna, aby jeho plán odhalila...

Avšak doma Emmett vyplnil má nejhorší očekávání.
"Mamí, tatí bráška nám dospěl, dal Belle pusu!!!" Jsem zvědav, jestli to slyší sousedé až v Seattlu, zřejmě ano. Esme byla mile překvapena a Carlisle zaujal neutrální výraz a tím mi vyjádřil skrytou podporu. Byl jsem tomu rád, nečekala mě proto salva dotěrných otázek ohledně záležitosti Edward & Bella... S Esme to bylo stejné, objala mě a šla opečovávat zahrádku...
Emmett byl samozřejmě nespokojen a rodičovskou odezvou...

"No ták, já myslel, že to probereme a vy nic! Tak takhle brášku podporujete? Pche..." Nejradši bych mu rozbil hubu, ale pravděpodobně by to bral jako hru... Klavír už zjevně postrádal mé prsty, a tak jsem začal hrát. Nová skladba, která byla až moc optimistická, mě najednou potěšila. V mé dlouhodobé temnotě se najednou vynořil paprsek světla, představující mé nové city k dívce, kterou jsem před pár hodinami políbil. Stále jsem cítil k její sametovou pokožku na té své. Vše mi teď připadalo barevné jako duha...

Do domu se vřítila Alice, vrátila se z lovu. Přisedla si ke mně a začala potichu zpívat... chvilka pohody.
"Bude to skvělé, uvidíš," řekla najednou. Věděl jsem, o čem mluví.
"V to doufám," zašeptal jsem a dál se věnoval hudbě.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Adioma Adioma | Web | 10. srpna 2009 v 10:01 | Reagovat

pokračuj. Rychle prosím

2 gaudi gaudi | 10. srpna 2009 v 10:44 | Reagovat

huraa! kráásna kapitolka!..heh tak nejak som si ten rozhovor predestavovala xD xD xD...

3 Lenča Lenča | Web | 11. srpna 2009 v 13:08 | Reagovat

No tak na to sem čekala takovou dobu =o)

4 Alice Alice | Web | 15. srpna 2009 v 11:12 | Reagovat

Hezký díl.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama