18. Jsi v pořádku? Nevypadáš na to

24. září 2009 v 15:59 | Izzy Mary |  • Evil Angel •

Tak jsem konečně sepísala 18. kapitolu, kterou bych chtěla věnovat všem lidičkám, co tuhle povídku čtou (NikkiR, Ell, Gabča, Gaudi, Clair de Lune, Astirie a dalším které jsem zapomněla jmenovat) vážně si cením vašich krásných komentíků a tahle kapitolka je pro vás
P.S. Trošku jsem si hrála a už v minulé kapitole se objevil retrospektivní pohled (vlastně čím to všechno začalo) vždy to zabere pár řádků a vy (čtenáři) se dozvíte něco o té jejich tajuplné minulosti... No byla bych ráda, kdyby jste se k tomu vyjádřili jak se to líbí a jestli mám v tom pokračovat...
P.S.2: A doufám, že tam není moc pravopisných chyb, protože mě maličko skolila nemoc, a tak se na to psaní moc nesoustředím... HEZKÉ ČTENÍ

18. JSI V POŘÁDKU? NEVYPADÁŠ NA TO

Věčná láska - věčnost ve své nejpomíjivější podobě... (Hans Krailsheimer)
Vyprávím Já (nezaujatý pozorovatel)
Teď by měla na řadu přijít Alice. Co se jí za celou u dobu honilo hlavou? To přeci není tak podstatné. Důležitější je, co se dělo pak... a o tomhle ten příběh je... Alice byla vnitřně rozhodnutá, že všechno urovná. Dá vše do pořádku, tak jak má být...

Johny seděl v Carlislově pracovně a sledoval plápolající oheň v krbu. Což o to, krb je i v jiných místnostech, ale tenhle byl něčím zvláštní, jenže nikdo nevěděl čím. Ale jedna věc byla jasná, toto místo už nepatřilo pouze Carlislovi. Johny seděl v křesle a v ruce svíral sklenku skotské a doutník. Nezáleží na skutečnosti, že skotskou nikdy nevypije a doutník nevykouří, jen tam prostě seděl.
Alice zaťukala a vstoupila dovnitř. Jak se nejlépe dozvědět něco nového než od někoho, kdo tyto informace má! Přisunula si křeslo a ani se nepodivila nad doutníkem.

"Tak jak to snášíš?" snažila se začít zlehka.
"Myslíš to, že jsem vyzradil kamarádovo největší tajemství? Ne, snáším to skvěle," ironie z jeho slov byla kapku patrná.
"Jen jsem se chtěla zeptat jestli jsi v pořádku, protože na to moc nevypadáš." Johnymu se patrně zvedla nálada.
"Drahá Al, mám tě prokouknutou, ty chceš drby..."
"Tak jo, dostal jsi mě, ale také přeci dokážu soucítit. Neber si to tak, stejně by se to všichni dozvěděli... Ale teď už ty drby bych prosila..." Na to se Johny rozesmál z plných plic.
"Jenže já nevím o moc víc než ty a to co vím si také pěkně ponechám." Jenže Alice se nedala jen tak odbít.
"Já to nikomu nepovím... a taky mi alespoň řekni, jestli jí má pořád rád..." zaprosila. Johny si rezignovaně povzdychl a Alice vítězně zavýskla.
"Řeknu ti, co vím, ale ty to nikomu neřekneš!" Alice samozřejmě souhlasila a tak Johny začal vyprávět.
"Jde spíš o to, co si myslím... Oni byli vždy jen přátelé, ale možná, kdyby měli tenkrát více času, tak by se dali dohromady. Snad svému bratrovi nevěříš ty keci o tom, že se chce rozvést... Nechce a já se mu ani nedivím... vždyť je to kočka."
"Mluvíš o mé kamarádce!" okřikla ho Alice.
"Promiň." Ale ne, přeci Johny vždy říká jen to, co si myslí...
"Ehm, jde o to, že je nějak musíme přinutit, aby se zbavili toho Simona a pak... už slyším famfáry!!!"zvolal vítězoslavně Johny.
"Achjo, Johny ty jsi ale pohroma." Alice jen žalostně kroutila hlavou.
"Jdeš do toho se mnou?" Alice našpulila rty a zvažovala možnosti.
"Tak jaký je plán?" zeptala se nakonec...

No a mezitím, co Alice s Johnym vymýšleli plán, Isabella odhodlaně jela městem přímo na místní úřad. Ten rozvod už chtěla mít za sebou...
Vystoupila z auta a s roztřesenýma rukama zavřela dveře od auta a zamkla. Budova byla celkem malá a vypadala velice starobyle.

"Přejete si něco?"
"Potřebovala bych zařídit si rozvod..."
"A jsou nějaké potíže s rozdělením majetku nebo-"
"Ne ne, vše je v naprostém pořádku," ujistila úřednici.
"Dobrá a máte oddací list?"
"Měla bych?" Úřednice si jen povzdychla...
"Dám vám formulář. Vyplňte vše potřebné včetně podpisů a přiložte kopii obou rodných listů a oddací list."
"Jistě," ohromeně přitakala Isabella. Wow, teď otázkou je, jak lze zfalšovat přes stopadesát let starý dokument a k tomu ještě oba rodné listy...
Na druhé straně Edward přijel domů a samozřejmě neunikl Alici a jejím pátravým očím.
"Simon už vše ví a hledá tě. Dál jsem zjistila, že Bella právě zařizuje rozvod, a aby toho nebylo málo, hledají tě Carlisle s Esme..."
"Takže normální den."
"Přesně tak," přitakala Alice s neskrývaným úsměvem.

Vypráví Edward
...3. červen 1835, Itálie.
Za pár okamžiků se začali scházet hosté. Páni v decentním obleku a dámy k nim ladily rudými šaty.
Každou minutou se sál plnil dalšími hosty a pomalu se chýlilo k uvedení té slavné princezny. Cítil jsem se zvláštně, tak nějak nervózně, ale také tam byla část uspokojení.

Poté zazněly famfáry jako ze středověku a otevřely se hlavní dveře. Jako první vstoupila garda a za nimi naši králové. A nakonec vstoupila malá dívka v blankytně modrých šatech.

Byla vážně krásná... kaštanové vlasy lemovaly její obličej, šaty splývaly až na zem a diamantový náhrdelník jí zdobil krk. Vřele se usmívala, ale marně skrývala nechuť k těmto velkolepým večírkům.
Král ji představil... Isabella... takové vznešené jméno pro princeznu. Avšak před pár lety se rozneslo, že královna Elizabeth zemřela ihned po narození své jediné dcery... pod té doby se našemu světu nevedlo příliš dobře. Jenže pak si náš vznešený král Aro našel novou ženu a všichni byli zase spokojení.

Někdo by si řekl, že bude ta půvabná princezna naprosto spokojená, ale nevypadala tak. Asi to byl jen můj pocit, možná proto, že celý svět byl pro mě vždy nudný a beze smyslu...
Tančila se svým otcem a strýci. Pak jsem si řekl; proč si také s ní nezatančit?

"Smím prosit princeznu o tanec?"... směle jsem se otázal.
"Jistě," přitakala s úsměvem.
Vykroutila se svému tanečníkovi a přijala mé rámě. Dovedl jsem ji na parket a hudba spustila.
"Smím-li znát vaše ctěné jméno pane?" vřele se usmívala.
"Masen, Edward," zněla má odpověď.
"Nikdy jsem o vás neslyšela," poznamenala.
"Většinou bývám ve skrytu jiných, mnohem důležitějších..."
"Řekněte mi o sobě více." Její prosba zněla velice náruživě, jak jsem mohl odmítnout.
"Omlouvám se, nechovám se podle zvyků... Pokud jsem vás nějakým způsobem urazila, věřte, že nikoliv záměrně," věnovala mi provinilý úsměv a poté sklopila zrak.
"V pořádku..."

Celý ples jsme hovořili o našich životech... Princezna se nakonec vyjevila ve zcela jiném světle než jsem si zpočátku myslel. Byla milá, přátelská, upřímná a otevřená novým poznatkům. Na ženu byla velmi inteligentní...

Jistým způsobem jsem byl naprosto unešen. Ples byl prodloužen až do pozdních nočních hodin. Každý byl na závěr vyzván, aby se na hradě pozdržel déle. Já z neznámých důvodů souhlasil a služebná mě zavedla do mého nového pokoje...

Vyprávím Já (nezaujatý pozorovatel)
Edward si povzdechl, ale pokračoval dál v cestě, když v tom na něj někdo zavolal:
"Ty! Jak jsi mi to mohl udělat?! Myslel jsem si, že jsi můj kamarád a ty jako první věc uděláš to, že si vezmeš mou holku! To ty můžeš za to, že se otrávila, to ty můžeš za to, že si mě nechtěla vzít!" křičel Simon z plna hrdla.

Edwarda zaplavila vlna studu a viny. Ale on za to přeci nemůže! Jak by taky mohl? Neženil se ze své vlastní vůle a to všechno se stalo mnohem dřív než se jí Simon vůbec připletl do cesty! konejšil se.
"Aby bylo jasno, není má chyba, že si tě nechtěla vzít. Už nějaký čas ví o tom, kde žiju, mohla kdykoliv přijít a požádat o ten zatracený rozvod!"
"Víš ty vůbec netušíš, jaké je to křehká bytost! Nechtěla ranit tvé nanicovaté city!" křičel Simon. Edward se jen ušklíbl.
"Co ty o tom víš," chystal se odejít, ale Simon jo strhl k zeni, čímž začal souboj.
Nešlo pouze o to, kdo je silnější, ale o to, kdo si ji zaslouží. Komu má být dopřáno pozornosti. Ale hluk, který vydávají dva kameny co narážejí o zdi a shazují obrazy ze stěny se nedal přeslechnout a proto bylo brzy po boji.
"Simone proboha! Co to děláš?" nevěřícně zašeptala Isabella.
"To je přeci jeho vina... Jenže ty jsi tak hodná, takže mu to nevyčteš. A proto... to musím udělat já," klidně prohlásil. Emmettovi to z nějakého důvodu přišlo vtipné, a tak se stále pochechtával.
Isabella celou u dobu těkala pohledem mezi svým nejlepším kamarádem a svým skoro snoubencem...

...Když má někdo dobrou duši, znamená to snad, že se nikdy nezmýlil? Nikdy nepochybil ani nechyboval? Neexistuje pouze jedna definice, je jich mnoho. O kdekom se říká, že má dobrou duši... znamená to, že je štědrý, obětavý, laskavý, ale může mít i někdo zlý dobrou duši? Možná se jen tváří, že je zlý, avšak ve skutečnosti je to právě naopak.

Ale tak jako všude, vše se nemusí povést, a proto se každý den potýkáme a nástrahami světa. Kdy si svět řekne dost a přestane nás trápit? A řekne si někdy dost? Ne, to si nemyslím... Otázka; proč zrovna já a nebo za co mě trestáte není vhodná. Proč? Každé svého štěstí strůjce? Ne, ani to není ta správná odpověď. Náš osud můžeme ovládat jen z malé části. To ostatní je na někom jiném. A proto pátráme v nekonečném světě, abychom toho dotyčného našli... a také najdeme... jednou.

 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Jak se dneska vede?

Super 33.6% (71)
Ujde to... 18.5% (39)
Nic moc 16.6% (35)
Děs... 31.3% (66)

Komentáře

1 Gabča Gabča | Web | 24. září 2009 v 16:20 | Reagovat

WOW!! krása!! dokonalost!! vážně nádherný!! moc se mi to líbilo..:-) ani nevím, co sem psát.. nechtěla bych se pořád dokola opakovat.. ale prostě nic jiného mě nenapadá.. jestli existuje nějaké slovo, které je mnohem víc než ty začáteční, tak bych ho použila.. bohužel takové neznám..:-)
Jinak moc děkuju za věnování.. Já děkuju tobě, že píšeš takhle krásnou povídku..;-)
A co se týče toho, jestli psát ten retrospektivní pohled, tak ode mně uslyšiš jen ANO!! mě se to tak líbí, a to strašně moc!!8-) takže určitě bych v tom pokračovala..:-)
Jo a brzy se uzdrav..;-)

2 NikkiR NikkiR | 24. září 2009 v 16:47 | Reagovat

Nááádhernéé! :-)

3 Ell Ell | 24. září 2009 v 19:31 | Reagovat

Kráááásné....fakt, píšeš moc krásně. Jako vždycky jsem zvědavá. tentokrát na to, jestli se nakonec Bella s Edwardem fakt rozvedou. To by podle mě neměli (třeba jim v tom zabrání komplikace s přepicováním rodných listů a oddacího :-D  :-D ). Ať je to co je to, prosím, ať jim to zabrání. Alice by v tom třeba mohla mít prstíky. Samo tě nechci nijak ovlivňovat. Napiš to tak, jak chceš ty, protože tak to bude nejlepší. Já tu jen vyjadřuju svoje přání. A Simona je mi sice líto, ale nechce mu třeba příště, až se bude s Edwardem prát spadnout ten obraz na hlavu? Mohl by mít otřes mozku, nic si nepamatovat a v klidu odejít a nechat Edwardovi a Belle volné pole působiště.

Jinak děkuju moc za věnování. Jsem fakt šťastná, že ses na mě vzpomněla. Udělalo mi to radost. ;-)

A ohledně toho retrospektivního pohledu. Podle mě bys v tom měla určitě pokračovat. Protože je to takové oživení celé kapitoly a navíc se ještě dozvíme něco z Edwardovy a Belliné minulosti, což mi přijde fakt zajímavé. Chci vědět, jako to všechno bylo.

4 Gaudi Gaudi | Web | 24. září 2009 v 20:13 | Reagovat

nádhera! oo a venovanie!jééj dakujem! a tie pohlady do minulosti sa mi velmi páčia, alpoň sa o nich dozvieme o trošku viac

5 ClairdeLune SB-ško ClairdeLune SB-ško | Web | 25. září 2009 v 21:44 | Reagovat

krása, nech sa nerozvedú!! Ale nebudem ti do toho kecať...Ale vieš...dobre dobre už som ticho! :-x  :-?  :-P
To už sa bavím sama zo sebou? 8-O  :-D

6 Papája Papája | E-mail | Web | 26. září 2009 v 10:06 | Reagovat

Izzy Mary: ono to je docela lehký, jde to tam většinou všem :-)

7 iva iva | 28. září 2009 v 15:02 | Reagovat

tak to je super :-D

8 Alice Alice | Web | 1. října 2009 v 15:46 | Reagovat

Konečně jsem si našla čas si kapitolu přečíst. Docela pěkná =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama