23. Konec

10. prosince 2009 v 21:20 | Izzy Mary |  • Evil Angel •

No, ani nevím, zda to chce potlesk... Na svou obhajobu tedy musím říci, že je (podle mých měřítek) opravdu dlouhatánská. Co říci na konec? Moc moc bych chtěla poděkovat všem lidem, co mi pomáhali a poslouchali mé hloupé připomínky... Toť především moje sestřička, Sabinka, Kája, Lenka a také mí skvělí čtenáři. A tuto poslední kapitolku jsem si chtěla schovat pro Dínu. Nejen, že jí chci poděkovat za její kamarádství, navíc mi povolila si půjčit svou přezdívku pro ztvárnění skvělé Beth Impecant... Už vás všechny nechám číst a ještě jednou mockrát děkuji, že jste si to přečetli :-D
P.S. Moc se omlouvám za případné překlepy a jiné blbosti :-D


23. KONEC

Láska žije v tom, kdo miluje, nikoli v tom, kdo je milován... (Kikus)
Vyprávím Já (nezaujatý pozorovatel)
Tak, jak příběh začíná, musí také skončit. A přesně tento konec patří i k povídce.
Ale ještě než zazvoní zvonec a zazní slovo konec, měli bychom se dozvědět ještě více z příběhu...
Od zámeckých dveří se rozezněl zvuk klepajících dveří a dovnitř vstoupila neznámá zrzka.

"Zdravím," řekla trochu samolibě, ale ne neuctivě. Byla přijata jakou každý jiný student, avšak ona nebyla jako ostatní studenti... byla výjimečná. Dokázala určit pravou podstatu věcí i osob. Samozřejmě, že musela projít vstupním pohovorem jako každý, a tentokrát byla řada na Johnym.
"Dobrý večer, slečno," prohodil diplomaticky, ale bez většího zájmu.
"Sice nevím, proč tu trčíme, ale doufám, že se bude něco dít..." Johny na ni upřel svůj pronikavý pohled.
"Nedívejte se na mě takhle, já nejsem ten typ, co sedí a mlčí, takže bych prosila... už začněme."
Johny jen užasle zíral, ale po pár minutách začal:
"Ehm, ehm, jaké je vaše jméno?" vykoktal.
"Jsem Beth, Beth Impecant." Johny se rozesmál.
"Bez hříchu?"
"A divil by jste se, hřích je má přezdívka..." zablýsklo se jí v očích.
"Dobře, tak hříšná Beth, co vás sem přivádí?" Chvíli si ho upřeně prohlížela, a pak prohodila:
"Co si takhle tykat?"
"Ještě jste mi neodpověděla na otázku..."
"A vy na mou taktéž ne," ohradila se a zamhouřila oči.
Mezi nimi zavládlo ticho, ale nakonec Beth odpověděla na ni až nudným vysvětlením:
"Přišla jsem sem se učit a poznat někoho nového."
"Tak dobře," přitakal Johny. "V tom případě ti děkuji za tvůj čas a teď se jdi ubytovat, jistě to byla dlouhá cesta." Beth se strojeně uklonila a důstojně odkráčela z místnosti...
Johny překvapeně zamrkal a dál si hleděl svého. Beth na něj zapůsobila... Připadala mu taková svérázná, nezávislá a sebejistá.

Ale i Johny nějakým způsobil na Beth...
Ale vraťme se na chvilku ke "královskému" páru. Edward byl stále zmaten svými city. Netušil, co doopravdy k Isabelle cítí. A Isabella na tom byla stejně. Nebyla si jistá, zda by mu měla dát šanci. I nadále se na něj zlobila za to, že o ní nikdy nebojoval. Ale ani ona sama nevěděla, jak by se tenkrát zachovala.

Vyřešila to jednoduše: veškerou vinu svedla na svého otce. To on vše způsobil. Všechny ty zatracené životy a bolest... Ale už to nelze vzít zpět, už to nelze napravit.
Její zabrané úvahy přerušila Beth.

"Ahoj," zamumlala.
"Beth? Jsi to ty?" překvapeně vydechla Isabella.
"No kdo jiný by to mohl být... Santa?"
"Vtip ti jako vždy nechybí..."
"Jak bych ho mohla zapomenout?" řekla Beth. Chvíli se na sebe tak dívaly, ale pak Beth začala:
"Uf, mám problém... Musím to s někým probrat."
"Udělám, co bude v mé moci... poslouchám."
"Zjisti mi nějaké informace o tom týpkovi Johnovi Barrym." Isabella pozvedla obočí.
"Ty máš zájem o Johnyho?" Beth jen nezúčastněně pokrčila rameny a trpělivě čekala na odpověď.
"Johnatan je... tvůj opak. On má čistou duši a je hodný."
"Pche, duši sem netahej. Víš, že žádnou nemáme... ale co myslíš? Hodila bych se k němu?" zamrkala očima a strojeně našpulila rty.
"Možná že ano, ale rozhodně se musíš zbavit toho věčného sarkasmu a přestat se přetvařovat," zauvažovala Isabella. "Myslím, že by tě dokázal zklidnit... byla bys jako beránek."
"Tak to zadrž, prr!" okřikla ji Beth. "Ze mě žádný krotký beránek nebude, to spíš naopak, ten hezoun půjde lehce ochočit..." samolibě poznamenala.
"Jak myslíš.."
"Já ti to dokážu," rozhodla konečně Beth a rychle odešla.
Z chodby už byly slyšet pouze její vzdalující se kroky. Isabella se jen pousmála a zakroutila hlavou. A Beth mezitím kráčela chodbou přímo do svého nového pokoje. Práskla dveřmi a svalila se do postele...

A mezitím i Johny si šel pro radu ke svému nejlepšímu kamarádovi.
"Hele, ty znáš tu novou?" opatrně začal Johny.
"Novou co?" nechápal Edward.
"No víš tu novou... dívku tady, Beth."
"Jo, aha. Ještě jsem ji neviděl, ale slyšel jsem, že ji zná moje žena." Chvíli bylo ticho. "To znělo divně..." podotkl Edward.
"Ale pravdivě," pokrčil rameny Johny. "A jak vám to teď klape?"
"Hele teď se bavíme o tvém milostném životě, moje manželství nechme stranou. Co je tedy s tou novou?"
Johny si povzdychl:
"No, ona je... jiná než ostatní." Edward potlačoval výbuch smíchu.
"A nevíš čím by to mohlo být?"
"To právě nevím!" zachmuřil se.
"Tak já tě s tím jevem obeznámím... Je to taková přeceňovaná věc, ale hodně se o ní píše... Ty ses prostě zamiloval.
Johny se zamračil. "To neni možný!"
"Ale jo, je."
"Není!"
"Je."
"Tak dost, mysli si co chceš, ale pleteš se."
"V tomhle se neple-," ale to už byl Johny pryč. Pospíchal ven... Skoro utíkal pryč ze zámku, nasedl do auta a ujížděl od svých citů. Vyřítil se pryč ze silnice a téměř nevnímal své okolí.
"Pozor!" uslyšel před sebou. Silnicí procházela jakási žena.
Johny prudce dupl na brzdu a strhnul volant. Ženě se vyhnul a s autem narazil do telefonního sloupu.
"Haló není vám nic?" volal kolemjdoucí muž. Johny kývnul hlavou a vylezl a auta.
Žena se stále krčila uprostřed silnice, ale ani se neklepala... nebyla vystrašená.
"Paní jste v pořádku?" obrátil se Johny na ženu uprostřed silnice. Ale jakmile přišel blíž, ucítil její pronikavou sladkou vůni. Okamžitě se zastavil a poté o pár kroků ustoupil. Žena se mezitím narovnala a Johnyho propalovala zvláštním podezíravým pohledem. Kolemjdoucího muže si nikdo nevšímal.
"Kdo jste?" zasyčel Johny.
"Hledám tady někoho," stroze odpověděla. Další chvíli bylo ticho.
"Paní, jste v pořádku? Nepotřebujete odvézt do nemocnice?" opět zasáhl do hovoru kolemjdoucí muž. Žena odvrátila svůj pohled od Johnyho a sladce se usmála na kolemjdoucího.
"Nikoliv, jsem zcela v pořádku. Děkuji vám za ochotu, avšak vaši pomoc již nebude třeba." Muž jen přikývl a pokračoval ve své původní trase směrem ke kostelu.
"Tak, kde bych mohla najít svou dceru?" obořila se na Johnyho.
"To nemám tušení, ale znám někoho, kdo vám pomůže," řekl Johny už smířlivějším hlasem.
Pokynul jí rukou a vedl ji do zámku. Auto byla na šrot, tak se s ním Johny ani neobtěžoval... Jejich rychlá chůze je zavedla před zámecké brány.
"Co je to?"
"Jen pojďte," na další pobídnutí žena nečekala. Otevřely se dveře a žena se zarazila.
"Je tady," vydechla.
"Kdo?"
"Moje dcera," řekla a pokračovala v chůzi. Šla pomalu a nejistými kroky.
Vkročila do zámku, proplétala se chodbami. Smysly jí zavedli k jedné jediné osobě.
"Mami?!"
"Isabell?" Isabelle se sevřel žaludek, nemohla uvěřit svým bystrým očím.
"Jsi to ty?"
"Ano, jsem." Rozběhla se za svou dcerou a mačkala ji v objetí.
"Ale jak to? Otec tvrdil, že jsi mrtvá," nevěřícně zašeptala Isabella.
"Ne, nikdy jsem nezemřela, ale musela jsem ustoupit více reprezentativní" ženě," řekla a kdyby mohla, plakala by.
"Kdybych jen věděla, tak bych to otci navždy vyčítala..."
"Ne, to nesmíš. Tvůj otec nenese na tomto incidentu žádnou vinu, nesmíš mu nic vyčítat."
"Asi by jsme si měly promluvit v soukromí..."
"Ano," zamrkala Isabella a vedla svou matku dalšími spletitými chodbami.
"Tady je moje soukromá místnost, nikdo nás rušit nebude."
"Dobře... Tak ráda tě opět vidím," řekla Elizabeth a znovu objala svou dceru.
"Proč jsi tedy odešla?"
"Nikdy jsem neměla v úmyslu od vás odejít, avšak po tvém narození se do našeho života dostala Sarrah a zaujala mé právoplatné místo." Elizabeth najednou posmutněla.
"Ty jsi byla tak maličká a já věděla, že by kvůli tvému otci dokázala zabíjet. Když jsem se doslechla, že ses vdala, hledala jsem tě, ale-"
"Ale já jen stále někam utíkala," dokončila větu Isabella. Elizabeth přikývla.
"Ale konečně jsem tě našla, takže chci slyšet všechno, co se stalo..."
"To je moc dlouhý příběh, matko."
"Tak začni hned," nekompromisně pobídla svou dceru. "Prý jsi se vdala, začni s tím..."
"Za tohle taky může otec," zabručela Isabella. "Musela jsem si vzít svého dobrého přítele."
"To by neudělal..." zaprotestovala Elizabeth, ale výraz v dceřině tváři ji umlčel.
"A pak jsme se rozešli na opačné stany Země." Elizabeth si povzdychla.
"Ach, škoda, chtěla jsem ho poznat..."
"To můžeš.. bydlí o pár metrů dál." To Elizabeth trochu zarazilo, ale nad svými myšlenkami se výrazně nepozastavovala. I přes dlouhé odloučení od své vlastní dcery, poznávala v ní určité rysy, jak své, tak svých předků.

"Řekni mi ještě něco... například, co jsi potom dělala?"
"Chytala jsem zločince."
"Aha?" Elizabeth byla velice zaražená. "Myslím, že to nechci ani slyšet..."
"To bude nejlepší. Ale teď mi pověz něco ty matko, co jsi dělala celou tu dobu?"
Povzdechla si:
"Zpočátku jsem se jen tak potloukala světem a navštěvovala různé země, ale po celou tu dobu se mi moc stýskalo. Rozhodla jsem se, i přes zákaz Sarrah, tě najít."
"Povedlo se."
"Ano, to ano."

Ale ještě bychom se měli přesunout k Edwardovi. Spěchal k Johnymu, jelikož se po zámku rychle rozkřiklo o záhadné nehodě.
"Cos to prováděl? To auto je prý na kusy!"
"Ha, ha, ta ženská se měla dívat na cestu. Ji by se nic nestalo, ale co kdyby místo mě tam byl někdo více zranitelnější?" Johny se zdál být velmi rozrušený. Samozřejmě, že to k jeho povolání patří...
"Je dobře, žes tam byl zrovna ty."
Johny si povzdechl:
"Ale nejvíc mě mrzí to auto. Sháněl jsem ho celý rok a teď poputuje na šrotiště."
"Z toho si nic nedělej, seženeš si nový."
Johny souhlasně přikývl. "Ale teď, když nemám žádnou dopravu, půjčíš mi svoje auto?"
"Blázníš? Ještě abys mi ho naboural," zasmál se Edward a hodil mu klíčky.
"Jo a ještě, neviděl jsem někde Isabellu?"
"Jo, myslím. Že tvoje ženuška se zabarikádovala u sebe v pokoje," se smíchem poznamenal Johny.

Edward mezitím opět kličkoval množstvím krátkých, dlouhých a slepých uliček, až narazil na dotyčné dveře, opatrně zaklepal a odněkud se ozvalo slabé "dále".
"Potřeboval bych s tebou něco probrat-" náhle se zarazil, když uviděl další ženu v pokoji.
"Asi bych vás měla představit; toto je má matka, Elizabeth," ukázala na pětatřicetiletou ženu, "a tohle je... můj manžel."
Elizabeth se zvedla ze židle a svého nového zetě si prohlížela znaleckým okem.
Jako první se vzpamatoval Edward. "Těší mě, madam."
"Říkejte mi Elizabeth..." ponukla mu.
"Proč jsi vlastně chtěl se mnou mluvit?" Přerušila ticho Isabella.
"To počká... Jen kvůli Johnymu..." Elizabeth se uctivě rozloučila a spěchala do svého nového příbytku.
"Tak mluv."
"Hele, vážně nechci vypadat jako dohazovač, ale Johny je tou novou posedlý, málem srazil tvou matku..."
"To je sice možné, ale nebudeme si přeci hrát na kamarády-dohazovače. Podívej se na svou vlastní sestru... Tak moc se snažila nás dohromady."
"A povedlo se?" přerušil ji Edward.
"To řekni ty." Edward se zamračil:
"To nevím... Ale tak mě napadá, nezašla by jsi někdy... někam... se mnou?" Slova se mu trochu zadrhávala, ale svou myšlenku sdělil jasně.
"Je to zvláštní být pozvaná na schůzku zrovna tebou..."
"A půjdeš?"
"Proč ne, ale platíš ty." Společně se zasmáli a tím jejich obsáhlá debata skončila.

Ten sen se stalo ještě mnoho dalších věcí, ale ty už nejsou tolik podstatné.
Iasbella celé odpoledne nervózně pobíhala po svém pokoji a vybírala šaty, šperky, boty, zkoušela si přinejmenším třináct různých účesů, až nakonec vybrala ten nejlepší.

Zpráva o jejích schůzce se jako vždy zámkem rozkřikla jedním dechem. Alice byla spokojená, Johny také, a také z toho důvodu, že mu přeci jen Beth není úplně lhostejná. Avšak bylo mu to zvláštní... nikdo se přeci nemohl tak rychle zamilovat. Nadarmo se říká, že existuje láska na první pohled a Johnymu se právě toto stalo...

A co Beth? Ta nepřístupná, náladová dívka, která má srdce z kamene? Kdepak, ta také nemohla zavřít oči aniž by se jí nezjevil až moc milý, obětavý a zdvořilý mladík. Ale Beth přeci není taková chladná a nepřístupná, aby nerozeznala čiré poblouznění od opravdové lásky, a teď si byla jistá, že cítí lásku.

Proto se rozhodla se svým životem něco udělat. Šla rychlým krokem a na každé chodbě se ptala na cestu, toho doktora Johnyho.Otázky jí zavedly až do samotného jeho pokoje, kde seděl v křesle a četl knihu.

"Johnatane?"
"Hm?" Johny Beth ani zdaleka nevnímal tolik, jako knihu. Natož se přeci jen Beth dopálila a knihu mu vytrhla z rukou.
"Hej! Co to... aha. Co tu děláš?"
"Není to očividné? Potřebuji s tebou mluvit."
"Jistě, tak se posaď," pobídl ji.
"To nebude potřeba. Přišla jsem sem proto, abych ti prostě a na rovinu řekla... že se mi líbíš." Johny se zarazil.
"Tak to teda ne!" Beth se na okamžik dělaly mžitky před očima, ale Johny nadále pokračoval ve výkladu: "Takhle se to nedělá. To já bych ti to měl říct jako první!" Beth protočila oči.
"Možná tak před sto lety..." řekla skepticky.
"Vážně?"
"Jo."
"Aha, v tom případě děkuji za tvou upřímnost a musím ti sdělit, že mé city jsem zcela stejné."
"Takhle ty mluvíš pořád?" podivila se Beth.
"Jak takhle?"
"Tak spisovně."
"Jen, když jsem nervózní," připustil.
"Aha... A co teda teď budeme dělat?"
"Nevím, možná bychom se mohli víc sblížit... někdy."
"To by šlo," souhlasila Beth a s pocitem uspokojení odešla...

A nakonec se ještě přeci jen vrátíme k Edwardovi a jeho přípravám na rande. Dost pilně se připravoval. Vždy byl nervózní, ale věděl, že ne na dlouho.
S oblečením si hlavu nedělala, vzal si oblek a čekal až odbije osmá hodina. Nemusel čekat dlouho, za chvilku se rozezněly starobylé hodiny a venku zazněl klakson limuzíny. Sebral všechnu svou odvahu a vyšel ven.
"Moc ti to sluší," podotkl k Isabellině vzhledu.
"Děkuji." Jako správný gentleman své ženě otevřel dveře.
"Tak, kam to bude, šéfe?" optal se řidič.
"Někam daleko, někam hodně daleko Same." Sam otočil klíčkem a auto se vzdalovalo...
A kam vlastně jelo? To už se nikdy nedozvíme...

THE END
 

5 lidí ohodnotilo tento článek.

Komentáře

1 Gabča Gabča | Web | 10. prosince 2009 v 22:50 | Reagovat

Je to krásný konec.. Všechno se tak nějak vysvětlilo..;-) Vydařilo se na něj čekat.. Vůbec toho nelituju.. Jenom možná toho, že je už konec.. Moc se mi ta povídka líbila.. Doufám, že bude zase nějaká další..:-)

2 Lenča ♥SB♥ Lenča ♥SB♥ | Web | 11. prosince 2009 v 15:21 | Reagovat

určitě moc moc hezký konec .... už se těším na další určitě krásnou povídku  :-)  :-)

3 Seina Seina | Web | 11. prosince 2009 v 15:32 | Reagovat

Když se objevilo Dínino jméno, smíchu jsem se neubránila (nevím proč?).
A Sam... škoda, že tam nemá trochu delší roli =D
Jinak, povídka byla opravdu pěkná, odvedlas kus práce, i když vím, že pro tebe je to jistě potěšení.
Těším se jako všichni ostatní na další povídku.

4 holky-pisou holky-pisou | Web | 11. prosince 2009 v 16:05 | Reagovat

[3]:
Víš, že jsem Kubovi slíbila další účast v mých výtvorech :-D A nová povídka? Teď o ní vůbec nepřemýšlím, mám dost práce abych vůbec prolezla ročníkem:-D

5 Seina Seina | Web | 11. prosince 2009 v 16:17 | Reagovat

Petro! Ty a neprolíst???? Tohle mi neříkej.

6 Beth Beth | 11. prosince 2009 v 19:28 | Reagovat

Jé já jsem zrzka :) Děkuji :)
Mimochodem takovýho času nad jedním jmé=nem a ty se budeš Sabi smát?? :D

7 holky-pisou holky-pisou | Web | 11. prosince 2009 v 20:10 | Reagovat

[5]:
No co, víš v úterý píšem z matiky a fyziky jen abys věděla :-D

[6]:
Jak že se jmenuje ten kluk se kterym chodíš? :-D

8 Seina Seina | Web | 12. prosince 2009 v 10:21 | Reagovat

[7]: Už se těšim =D

9 holky-pisou holky-pisou | Web | 12. prosince 2009 v 14:46 | Reagovat

[8]: Kdo ne :-D

10 Gaudi Gaudi | Web | 15. prosince 2009 v 19:58 | Reagovat

náááááááádherné! škoda, že už koniec  :-(

11 Papája Papája | E-mail | Web | 19. prosince 2009 v 14:22 | Reagovat

diplom za bleskovku

tp://papaja1.blog.cz/0912/66-bleskovka-konec

krásný :)

12 Clair-SB-ško Clair-SB-ško | Web | 24. prosince 2009 v 12:29 | Reagovat

Milé SB-ško!
Želám ti veľa šťastia, lásky, zdravia, pokoja. Aby prežila krásne a pokojné sviatky. Aby si si našla pod stromčekom čo si si priala a šťastné a hlavné veselé Vianoce! Želá Clair...

13 Ell Ell | Web | 24. prosince 2009 v 13:39 | Reagovat

Krásné Vánoce Izzy Mary. Přeju ti hlavně zdravíčko, protože to je to nejdůležitější. Štěstíčko, protože se vždycky hodí. Lásku, protože to je ten nejhlubší cit, který každý z nás chce cítit z venčí, ale i v sobě. Dobré přátele co nikdy nezradí. Hodně úsměvu, co na srdci pohladí. Ať se ti splní tvá přání. A příjemné strávení dnešního večera v kruhu rodinném.
Prostě šťastné a veselé přeje Ell ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama