4. Máme doma jehlu?

17. ledna 2010 v 16:32 | Izzy Mary |  • Smrt za život •

Ahojte milý čtenáři. Ten pozdrav už je vážně ohranej, ale dokud nevymyslim nějakej novej, tak se s tím budu muset spokojit. Vím, že jsem už dlouho nenapsala žádnej trhák :-D I když právě na něčem dělám, tak z mé strany blog osiřel. Moc děkuji Nikky, že přidává svou super povídku Naděje umírá poslední a přeji jí i nadále úspěchy a spoustu pozitivních komentářů. Nicméně jsem se rozhodla, že konečně dopíšu povídku Smrt za život. Už si asi nikdo nepamatuje o čem to bylo, ale to je jedno :-D. Prostě pokračuju a dokud mě to bude bavit, tak bych ji měla přidávat. Známky na pololetí už jsou uzavřené a já snad budu mít trochu času publikovat. A jelikož už nevim, co dodat, tak tady to je:
4. Máme doma jehlu?

Vypráví Carl
Bohužel cesta zpět domů mi trvala déle než jsem předpokládal a když jsem jel po příjezdové cestě j domu, byla už tma

"Dobrý večer všem," zavolal jsem ode dveří. Esme přišla a udiveně pozorovala nákup v mých rukou.
"Proboha, to jsem toho napsala tolik? Napsala jsem tam přehnaně mnoho. Jak vám to jen splatím? Bědovala a krabice ode mne postupně přebírala.

"Víte, musím se vám s něčím svěřit, já totiž nevěděl vaši velikost, proto jsem vzal od každého trochu." Esme se zarazila a rozesmála se tím svým zvučným líbezným smíchem.

"Vždyť je zde napsáno číslo čtyři," ukázala na pomačkaný nákupní list. Až v tuto chvíli jsem si uvědomil pravý důvod tohoto čísla.

"Nevadí, daruji zbytek ženám z chudinských čtvrtí," povzbudivě jsem se na ni usmál a ona mi úsměv oplatila. Poté jsem se vrátil k autu a naložil nepotřebné šaty.

Na večer jsme všichni seděli na pohovce a upřeně sledovali plápolající oheň.
"Oheň nás může zabít," znenadání řekl Edward. Nikdo nevěděl, co na tuto poznámku říci, a tak jsme opětovně mlčeli.

"Mohu se vás na něco zeptat optat?" řekla Esme, jen jsem přikývl. "Co obvykle děláte v těchto večerních dobách?"

"Já po většinu času čtu knihy nebo se připravuji do práce. Také vyřizuji korespondenci," osvětlil jsem své plány.

"A já hraji na klavír nebo píši deník," dodal Edward.
"Hrajete karty?"

"Příležitostně ano, ale neříkejte, že takto citlivá a počestná žena jako jste vy, hraje záludné karetní hry," možná jsem byl trochu skeptický, ale k takové krásné bytosti mi hraní hazardních her nesedělo.

"Ale jistě, že karty hraji, a moc ráda. Vždy jsem obehrála celou společnost," vyvrátila mé mínění.
Edward stále pozoroval oheň a naši konverzaci zcela nevnímal. Vypadal zamyšleně a možná trochu smutně.

"Omluvte mne, ke kartám se nepřipojím, půjdu do svého pokoje," promluvil a odešel. Já mezitím zašel ke karetnímu stolku a dámě nabídl posezení.

Esme měla pravdu, v kartách excelovala, ale přeci jen má dlouholetá praxe byla lepší. Však nemohl jsem této ženě upřít vítězství a karty jsem trochu švindloval. Její úsměv ve mne vyvolával nanejvýš sdílné pocity a jakési zalíbení. Nebylo ode mne moudré, dvořit se jí po takto hrůzostrašném zážitku. Prve smrt jejího muže, poté ztratila dítě a ještě k tomu se z ní stal upír, krvelačné stvoření plné touhy po krvi a násilí.

Vypráví Edward
Deník: 15.3. 1935
Esme je velice milá a laskavá žena. I přes otřesnou ztrátu rodiny je vřelá a do našeho osamoceného života přidala trochu světla a naděje. Otci vnesla do očí jiskry, které jsem u něj nikdy neviděl. Očividně v ní našel zalíbení.

Ale prve bych se měl svěřit se svým, mnohem děsuplnějším zážitkem. Stalo se to včera v noci. Byl jsem na louce a díval se na hvězdy, když v tom jsem pocítil neodolatelnou potřebu spánku. Jen na chvilku jsem zavřel oči a v mysli se zjevil obraz plný hrůzy, křiku. Bylo to přesně jako sen, noční můra. Mladá dívka šla potemnělou uličkou, zřejmě Londýnem. Její tvář jsem si nevždy vyryl do paměti: kaštanové vlasy i oči, malý nosík a plné rty. Byla překrásná. Ale v jejích očích se zrcadlil obrovský strach a úzkost. Šla podél tmavých prázdných městských domů a stále se ohlížela přes rameno. Měla na sobě dlouhý hnědý plášť, který zahaloval celou postavu. Uvnitř mě se zničehonic objevil strach, strach o tuto dívku.

Zrychlila chůzi, téměř utíkala, ale poté se ozval výstřel a zoufalý výkřik. Ta překrásná dívka ležela na ulici, krvácela. Nemohl jsem nic dělat. Byl jsem jako vzduch, jen proletěl kolem, ale nemohl zasáhnout...
Jenže sen stále nekončil. Přeci mé sny končily vždy smrtí, kdežto teď bych neměl vůbec snít. Jsem přeci upír, monstrum.

Ona stále krvácela, zaslechl jsem cizí kroky. K raněné hrdince mého snu se přiblížil mladý pár. Oba upíři, zjevně žíznící po čerstvé krvi. Muž se nad ní skláněl a stlačoval ránu po kulce. Šeptal jí, uklidňoval: "Vše bude v pořádku, přidáš se k nám," konejšil ji. Nato se opatrně zakousl do jejího štíhlého krku a dívka začala plakat.

Slzy kanuly po znavené tváři a mísily se s krví. Poté upadla do bezvědomí...
Natož jsem se probudil a všiml si, že prší. Jako kdyby na mě padaly ty osudné slzy mladé dívky zachráněné před smrtí, ale odsouzené k peklu věčnému.

Od té chvíle na ni nemohu přestat myslet. Její oči vidím vždy, kdy jen zavřu oči. Tak moc bych si přál ji spatřit, dotknout se té sametové kůže. Zřejmě jsem paranoidní, nemohu potkat dívku ze snu, neexistuje. Nikdy nebyla, a ani se nenarodí. Má ubohá fantazie stvořila anděla, neživou bytost, kterou nikdy nepotkám na ulici.

Otec se celý večer zabýval mým zruinovaným výrazem. Nemůže mne pochopit. I když se to zdá absurdní, musím se jí vydat hledat. Tu dívku, toužím ji najít. Milovat ji a zůstat blízko ní do konce světa.

Odložil jsem deník, napsal otci spěšný dopis, který nevysvětloval vůbec nic, ale byla to záruka, že se jednou vrátím. Ať už s ní, neexistujícím přeludem nebo sám... Sbalil jsem pár svých věcí do batohu a vyskočil oknem. Má mysl se hnala do lesa, ve městě nikdo nebyl, byla pravá půlnoc. Běžel jsem nejrychleji, jak jen to šlo. Nezajímalo mě, kde jsem ani kam běžím. Jediné mé přání bylo dostat se do Londýna, a tam nalézt mýtus.

Občas jsem se musel nakrmit, to ke mně patří, ale snažil jsem se běžet bez přestávek. Ta touha ji najít mě poháněla kupředu, běžel jsem rychleji a zcela zbaven smyslů, jen abych už byl u moře. Zanedlouho jsem se ocitl u přístavu. Zpomalil jsem do chůze. Můj mozek nechápal toto mé jednání, ale uvnitř mého netlukoucího srdce byla část, která věřila, že tam někde je, sama a čekající jen na mne.

Nasedl jsem na loď směřující do Anglie a netrpělivě se rozhlížel po pustém moři. Cesta se zdála věčná, nikdy nekončící. Tím se stupňovala i nervozita zmítající mnou. Ani dámy na lodi nedokázaly odvést mé myšlenky na prázdnou honbu za vymyšlenou osobou. Už se mi o ní dlouho nezjevil žádný sen. Měl jsem strach, možná proto, že už bude mrtvá. Mrtvá, i když se vlastně nikdy nenarodila.
Za týden se mi před očima mihl britský přístav.Zdálo se to jako celá věčnost.

Mé pátrání započalo v té osudné uličce. Opět byla tma, pršelo. Nebyly zde žádné stopy po krvi ani ničem jiném. V hlavně se opětovaně ozval rozum: Nelze najít něco, co neexistuje. Stále dokola opakoval můj vnitřní hlas.

Necítil jsem ani žádnou vůni. Déšť vše smyl. Smetl i naději na mou záchranu. Chtěl jsem křičet. Řvát, až by popraskala všechna okna v Londýně. Toužil jsem po tom, aby si byl každý obyvatel tohoto města vědom, že mě mé hloupé představy přivedly až sem a déšť zničil poslední naději. Ale ještě nebyl čas k odchodu. Budu hledat, hledat i tu nejmenší a nejskrytější známku po dívce, které mne spoutala svými neviditelnými řetězy. Dokud se nedozvím, zda opravdu je nebo není, nepřestanu hledat, doufat...

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Anketa

Klik

Klik 100% (48)

Komentáře

1 Jája Jája | 17. ledna 2010 v 18:33 | Reagovat

Moc hezká povídka. Jsem moc ráda, že v tom pokračuješ. Moc jsem se na to těšila :-).

2 Lenule Lenule | Web | 19. ledna 2010 v 16:26 | Reagovat

Povedená....nemám slov ;-)  ;-)  ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama