4. Seznámení

14. února 2010 v 12:41 | Lenna |  • Černobílý svět •
Čauky, Tak máme tu další kapitolku. Podle mě je dost duležitá. Konečně nějaký zvrat a pořádný děj. Tak snad se bude líbit vám. Tak krásné čtení přeje Lenna.

Část IV Seznámení

Konečně, řekla jsem si sama pro sebe, vešla jsem do malé, krásně zařízené koupelny, byla opravdu malá. Když jsem vešla, hned krok přdemnou bylo velké umyvadlo s velkým vyleštěným zrcadlem. Začala jsem se upravovat sehnula jsem se abych si omyla tvář.
"Sluší ti to." Leknutím jsem vymrštila hlavu a otočila jsem se. Za mnou stál kluk asi okolo 17 let, byl štíhlí a celkem vysoký, krátké světle hnědé vlasy a tmavé oči. Abych řekla pravdu, byl docela hezký, avšak nic co sem ještě neviděla. Mě spíš zarazil ten jeho usměv, byl posměšný a maskovaný.
"Snad sem tě nevylekal," řekl teď opravdu s úsměvem na tváři.
"Co jasně, že ne," vyklopila jsem ze sebe když jsem se probrala z toho leknutí. Osušila jsem si obličej a snažila se kolem něj proklouznout. Musela jsem se docela dost namáčknout na futra abych se kolem něj dostala, přímočaře mi zatarasil cestu.
"Tak snad se ještě uvidíme." Odvětil a ještě po mě hodil úsměv.
Snažila jsem se co nejrychleji uniknout z pohledu toho kluka. Doufám, že ho už neuvidím.

PETER
Vypadala fakt sladce. Hlavně když jsem jí vylekal. Ach, a jak byla krásná. Jsem si jist, že jí musím ještě vidět. Musím a možná... ne, na to nemůžu myslet. Ach, možná, že je to ona, teda vím, jsem si jist, musím jí ještě poznat a mluvit s ní.

KATY
Když jsem sešla do suterénu, teta Sof už seděla na sedačce a prohlížela si nějaký ženský časopis. Ihned jak mě viděla, začala na mě mávat, abych ji nepřehlédla.
"Tak co, našla jsi koupelnu?"
"Ano je opravdu moc hezká," odpověděla jsem jí a znovu si vzpomněla na toho kluka. Sakra proč na něj musím pořád myslet? Proč ho nemůžu dostat z hlavy?
"Tak co si dáme k večeři?"
"Mohli bysme si dát něco v kuchyni, prý je všem přístupná za menší poplatek, ale ten připočítají až při odjezdu." Poučila mě teta já jsem jen přikývla a znova jsem na něj musela myslet.
"No, ale vydávají i hotová jídla."
"Jo tak dobře, jak chceš," odpověděla jsem suše.
"Ok, tak já jdu něco objednat, jdeš semnou?"
"Jistě." Zdá se mi, že někdy až moc mluví ať si dělá co chce, mě je to fuk. Ale i tak jsem se zvedla a cupitala za ní, abych jí pomohla vybrat večeři jakoby to bylo nějak těžké. No dobře, teďka nejsem moc příjemná, ale kdo by byl když už jsem měla bejt dávno zpět u Brigity. No, konečně jsme došli k okýnku kde se vydávají jídla. Seděla tam vysoká mladší žena a zrovna telefonovala. Nejspíš něco objednávala, když dotelefonovala. Vzhlídla na mojí vysokou tetu a optala se, co by jsme si přáli k večeři. Teta se na mě párkrát podívala a nakonec objednala nějaké těstoviny s omáčkou. Nejspíš čekala mojí odpověd či co, ale mě to bylo celkem jedno. Přece jen teta měla skvělý vkus na všechno kromě řeči občas na mě mluvila jak na 6letou holčičku z minulého století.
"Teto půjdu do pokoje budu si číst, ano?"
"Dobře, stejně jsi nějaká přešlá," zadívala se mi do očí jako by v nich uměla číst.
Já jsem se otočila a pomalu se courala ke schodům, popravdě jsem neměla náladu na čtení, potřebovala jsem být sama. Když jsem vycházela po schodech všimla jsem si hned na začátku otevřených dveří, byl tam nějaký obyváček. A seděl tam ten chlapík z recepce a naproti němu záhadný kluk.
Když jsem kolem procházela uslyšela jsem pár vět, vypadalo jako by ten stařík tomu klukovi nadával.
"Cože? To přece nesmíš udělat, nejsi si přece jist, jestli je to..."
Nějak sem dál neslyšela, pak jsem uslyšela jenom jak ho přesvědčuje, že to udělá a nikoho se ptát nebude. Procházela jsem podél chodby a všimla jsem si lavičky vedle dveří našeho pokoje.
Vešla jsem do pokoje a vyhrabala z vetší kabely knížku, nebyla nějak zajímavá. Spíš nějaký román. Vyšla jsem zpět na chodbu posadila se na lavici a začetla se do další kapitoly.
Ze čtení mě vyrušilo bouchnutí dveří vyšel ten kluk opřel si hlavu o zeď a začal se vztekat, docela mě to zaujalo. Tloukl hlavou o zeď a něco si mumlal, když se otočil, uviděl, jak se na něj pobaveně dívám, nejspíš se naštval, obrátil se a odpochodoval pryč. Nechtěla jsem ho urazit. Zvedla jsem se pospíchala za ním po schodech dolů.

PETER
Ach bože, co si o sobě myslí stařec jeden, snad že sem jeho svěřenec? A ta holka myslel jsem, že je v pohodě a mě se bude smát. Otevřel sem dveře hned pod schodama a vešel do svého pokoje.

KATY
Byl předemnou docela dost napřed, ale nakonec jsem viděla jak vešel do dveří pod schodama. Když jsem sešla schody, zastavila jsem se těsně před dveřmi. Chvíli jsem váhala jestli mám zaklepat, přece jen ho vůbec neznám, no co když on překvapil mě, tak já můžu jeho. Napřáhla jsem ruku a tiše zaklepala na dveře. Chvíli se nikdo neozýval, a tak jsem si řekla, že neslyšel. No teďka mám příležitost rychle zdrhnout. Otočila jsem se a pomalu šla ke schodům.

PETER
Seděl jsem na pohovce a přemýšlel, po chvíli jsem uslyšel slabé klepání. Tak nejdřív mě vyhodí a pak sám přileze stařec jeden? Tak to ne ať si tam zůstane jenže to on neumí vsadím se že do 20 vteřin sem vletí a začne na mě opět křičet. Uběhla chvíle a mě bylo jasné, že to není jeho styl jak říkám, on většinou zabouchá a vletí dovnitř bez ptaní. Tak jsem se zvedl, mohla to být taky kuchařka kvůli nějakému problému. Šel jsem ke dveřím a pomalu je otevřel.

KATY
Už jsem byla skoro v polovině schodiště když jsem uslyšela cvaknutí dveří. Ohlédla jsem se zpět a viděla jak záhadný kluk otevřel dveře, přemýšlela jsem jestli reaguje na klepání nebo někam jde. Chvíli se ohlížel směrem ke kuchyni a pak zavolal.
"Halo je tu někdo? Klepal někdo?"
Hned sem věděla, nehledá mě, ale někoho jiného, nejspíš netuší , že jsem ťukala já obrátila jsem směr a nakonec sestupovala po schodech dolů, když si mě všiml, tak už jsem stála před ním.
"Víš, to jsem ťukala já."
"Ty?" celkem se divil.
"Jo, vypadal jsi naštvaně, myslela jsem, že to je kvůli tomu, že jsem se ti smála," zalhala jsem. Bylo mi jasné, že jsem ho dorazila naštval ho ten vrátnej.
"Tak sem se ti chtěla omluvit, neměla jsem se ti smát." Dořekla jsem a otočila se, chtěla jsem před ním opět zmizet. Jenže mě doběhl a zastavil mě, chytl mě za paži a svojí silou mě celou otočil a přimáčkl na zeď. Cítila jsem se před ním tak mála a bezmocná, né že bych se ho bála, ale měl nade mnou všechnu moc.
"Přijímám," řekl a zadíval se mi svýma tmavýma očima do mých.
"Co?" Hned sem to nepochopila, spíš sem se snažila se na něj nedívat. Takhle vypadal skvěle a já sem k němu cítila danou náklonnost.
"Tu omluvu, že jí přijímám."
Jasně, teďka mi to odcvaklo, co jiného by příjmul, když jsem mu ani nic nenabídla.
Chvíli jsem se bála co teďka udělá. Bylo tam hrozné ticho slyšela jsem sama sebe jak dýchám. Chtěla jsem se od něj odtrhnout, ale nešlo to musela jsem tam stál a dívat se na něj.
Ucítila jsem, že se ke mně přibližuje. Chce mě políbit? Nebo co? Čeká odemne něco víc?
Uslyšela jsem nějaké děti, smály se a jejich hlasy se zvyšovaly. Byli blíž a blíž. Konečně jsem měla sílu se odtrhnout. Najednou sem cukla a vyklouzla z jeho náruči. Podívala jsem se na něj byl hrozně ztracený. Nevěděl co se semnou děje.
"Tak snad se ještě uvidíme," řekla jsem a zasmála se na něj. Udělal 2 velké kroky a chytl mě jemně za ruku. Nenápadně jsem rukou vyklouzla a otočila se na něj.
"Dneska večer?"
Bylo mi jasné, že opět odpovídá.
"Možná?" odpověděla jsem tajemně... znova jsem se a něj usmála a utíkala do pokoje. On tam pořád zaraženě stál. A já si až v pokoji uvědomila, že ani nevím jak se jmenuje. Sedla jsem si do křesla a přemýšlela jestli se opravdu ještě sejdeme. Asi po 10 minutách vešla do pokoje Sofie. Z postele jsem se na ní usmála.
"Zachvíli půjdem na večeři." Oznámila mi teta. A už z povzdálí jsem na ní viděla opět ten její lišácký úsměv.
"Jasně už mi docela vyhládlo."
"Jo? A z čeho prosim tě?... Z toho čtení co?"
Najednou jsem si vzpomněla na knížku, která leží na lavičce u dveří.
"Jo jistě, četla jsem si na chodbě, a pak jsem si musela odskočit, tak jsem jí tam odložila." Zapátrala jsem po chabé výmluvě. Ale vypadalo to, že mi na to skočila. Tak jsem se zvedla, ale teta se na mě usmála a na pohovku mi položila knížku. Zvedla jsem jí, ale uklouzla mi z rukou. Na zemi z ní vypadl malý papírek. Vylítl a přistál u Sofiiných nohou.
"Co to je?"
"Ale záložka." Odvětila jsem, ikdyž jsem ani já netušila co to je. Sebrala jsem papírek a zapátrala jsem očima, na něm bylo moc neúhledným písmem napsáno:
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Seina Seina | Web | 28. února 2010 v 18:45 | Reagovat

Krásný díl, mohu podotknout, že snad zatím nejlepší, co si kdy napsala... strašně se mi líbí =)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama