5. Mě mít nemůžeš, nebo ano?

17. února 2010 v 16:16 | Lenna |  • Černobílý svět •

Hoj, Tak prostřednictvím Izzy Mary sem přidávám dalš už 5. Kapitolu. Co dodat? Bude plná napětí. Doufám že se vám to čte dobře. Podle mě jsou přehnaně dlouhý ale já se vždy rozepsala a nemohla jsem se zastavit. Tak snad se bude líbit. Lenna


Část V. Mě mít nemůžeš, nebo ano?

Ahoj, milá neznámá
Jestli se chceš sejit tak v půl 10, tedy 11 u schodů.
Peter

Pane bože, chce se semnou sejít. Ihned mě to zahřálo u srdce a věděla jsem, že tam půjdu. Teta se skláněla nademnou okamžitě jsem strčila "záložku" do knížky a položila jí na čalouněné křeslo.
"Tak půjdem?" upozornila mě Sofie, když jsem se pořád skláněla nad křeslem.
"Jasný už jdu," odvrátila jsem se od křesla a usmála se na ní, najednou jsem měla hned lepší náladu.
Sešli jsme po schodech dolů, prošly společenskou místností a vešli do větší jídelny. Uprostřed byl velký stůl a po stranách byli menší stolky po dvou nebo třech židlích. Sof okamžitě zamířila ke stolu úplně v rohu, kde byli dvě židle a pohodlně se usadila. Já jsem pořád stála u stolu a sledovala tetu jak si domlouvá s kuchařkou.
"Takže to bude ten gulášek s těstovinami?" zeptala se ustaraně kuchařka.
"Ano, dva prosím."
"Hned to bude moment."
"Děkuji mockrát," řekla nakonec Sofie, a pak mě pobídla, abych se posadila naproti ní.
"Co je s tebou?"
"Co? Nic!" Zalhala jsem, popravdě jsem pořád musela myslet na toho kluka. Vlastně teď už Petera.
"No, já jenom, že se poslední dobou chováš divně?"
Jak to myslí samozřejmě, že se chovám divně, před necelými třemi měsíci mi umřeli oba rodiče, musela jsem se odstěhovat z mého domu do zapadákova a teďka, když zažívám konečně něco pozitivního, tak mi řekne, že se chovám divně. Ale to jí říct nemůžu.
"Jo jasně já vím. Pořád na to musím myslet." Podívala jsem se na ní smutně. Pak už o mém chování neřekla nic.
"Je to dobré viď?"
"Hm moc dobré." Jídlo mi chutnalo. Jenže jsem opravdu neměla náladu se vykecávat o jídlu. Spíš sem se těšila až odbije půl jedenácté.

PETER
Doufám, že ten vzkaz našla. Když jsem odcházel, viděl jsem, jak knížku sbírá nějaká žena. Nejspíš tu byla sní, doufám že jí knížku dala. Ach bože, prosím ať přijde. Je tak krásná ty, hnědé dlouhé lokny a nádherné zelené oči. Možná, že jí miluji. Ale jak? Jak je to možné? Vždyť jí vůbec neznám.

KATY
Seděla jsem na pokoji v křesle a každou chvílí jsem se dívala na hodiny. Byla jsem opravdu nervózní.
"Opravdu nechceš jít semnou?" Optala se už asi po páté Sof. Zrovna se chystala jít do společenské místnosti. Na pokoji jí to nebavilo a dole byli aspoň ostatní návštěvníci. A popravdě Sofie měla společnost ráda.
"Né děkuji, chvíli si počtu, a pak si půjdu lehnout, jsem nějaká unavená." Vymluvila jsem se, abych nemusela dolů.
"Dobrá, tak já jdu, když budeš chtít tak přijď."
"Ok, když budu chtít."
Ještě jednou se na mě podívala, pak se otočila, otevřela dveře a odešla na chodbu. Chvíli jsem se procházela po pokoji, a pak jsem vzala knížku a hledala kde jsem skončila, do rukou mi, už podruhé padl malý papírek s kouzelným vzkazem určeným pro mě. Chvíli jsem se na něj dívala a připomínala si ten nádherný okamžik, kdy se na mě díval a já měla chuť obejmout ho a zůstat navždy v jeho náruči.
Bylo půl deváté a já sem měla chuť konečně sejít ze schodů a znovu se na něj dívat. Jenže mi bylo jasné, že tam nebude. Natáhla jsem se na postel a přehodila přes sebe lehkou deku.

Probudila jsem se do bouřlivého rána. Sešla jsem po schodech do kuchyně a tam mě čekala voňavá snídaně. Okamžitě jsme se do ní pustila, bylo tam přesně to co mi chutnalo. Musím jít do školy. Uvědomila jsme si, že se musím rozloučit s maminkou a taťkou. Beznadějně jsem je hledala po celém domě. Najednou jsem uslyšela hrozný křik, byl tak pronikavý až jsem se vylekala. Věděla jsem kdo to je a odkud to vychází. Vyšla jsem na ulici, hrozně tam pršelo a z dálky byli slyšet hromy a vidět blesky. Na konci ulice jsem uviděla mamku a hned za ní tátu. Hned jsem se rozeběhla, běžela jsem rychleji a rychleji, ale jakoby se vůbec nepřibližovali. Snažila jsem se ze všech sil. Kapky deště mi dopadali na tváře a já byla od nich pořád tak daleko. Uviděla jsem za sebou auto mířilo přímo proti mně a vůbec nezastavovalo, hrozně jsem se bála, že mě porazí. Jenže mnou projelo. Pokračovalo dál a najíždělo na rodiče. Začal jsem na ně volat ať uhnou ale oni tam stály a mávali na mě. Auto se k nim přibližovalo oni byli jako v transu auto na ně najelo……

Leknutím jsem se probudila. Srdce mi tlouklo a po tvářích mi tekly slzy. Polštář byl úplně mokrý. Chvíli jsem jen tak seděla a slzy mi pořád tekly. Bylo to hrozné zrovna jsem zažila smrt rodičů. Nebyla jsem tím snem překvapená už několikrát se mi něco podobného zdálo. Když jsem se uklidnila všimla jsem si, že už je něco před desátou hodinou. Sofie slíbila, že do desíti bude tu tak jsem si otřela slzy a zhasla světla, lehla jsme si do postele a předstírala, že spím. Přesně jak jsem počítala, asi po 10 minutách se otevřely dveře.
Vešla Sofie a potichu se zeptala jestli spím. Samozřejmě jsem jí ignorovala. Hodila na sebe starou noční košily a zalehla. Pak už jsem jen čekala až usne. Netrvalo to dlouho a po chvíli jsem uslyšela slabounké chraptění. Jemně a potichu jsem odhrnula peřinu a vyšla na chodbu. Tam jsem čekala než si zvyknu na silné světlo, vyzařující ze starého lustru. Pak jsem se podívala na hodiny za 10 minut půl jedenácté. Sešla jsem po schodech dolů a zamířila do koupelny. V ruce jsem svírala hřeben. Když jsem vstoupila do malé koupelny, omyla jsem si tváře a přečesala vlasy. Nechala jsem je volně spuštěné. Znova sem zamžikala na hodiny na chodbě. Bylo přesně půl jedenácté, tak jsem pomalu kráčela ke schodům. Konečně jsem jasně viděla schody seděl na nich Peter a když si mě všiml okamžitě se mile usmál.
Pomalu jsem kráčela za ním a všechna nervozita ze mě spadla. Došla jsem k němu.
"Ahojky," řekla jsem a snažila se na něj usmát.
"Ahoj," odpověděl trochu tajemně a ihned se zvedl.
"Takže jsi přišla, to jsem rád."
"Jo jasně, tak doufám, že toho nebudu litovat," snažila jsem se tak trochu o vtípek a uvolnit náladu.
"To taky doufám, moment tvoje jméno?"
"Katy."
"Hezký jméno," myslím, že se snažil být milý.
"Budem tady? Nebo půjdeš dovnitř," zeptal se a zamířil k jeho dveřím, okamžitě jsem šla za ním. Otevřel Dveře a pozval mě dál. Vešla jsem do větší místnosti hned na pravo ode mě byla velká pohovka, proti mně byl malý stolek a za ním menší kuchyňka o třech skříních.
"O máš vlastní kuchyňku jo?" podívala jsem se na něj a usmála se. Opětoval mi úsměv.
"Jo jasně pro někoho kdo tu bydli je to důležité."
"Ty tu bydlíš?"
"Jo ten stařec na vrátnici je můj strýc."
O své rodině nemluvil moc mile, trochu mě to pobavilo.
"Jasný takže jak dlouho?"
"Co?"
"No jak dlouho tu jseš?"
"Dá se říct, že už hodně dlouhou... A co ty? Jaký je tvůj životní příběh?"
"Můj?..Tak Rodiče mi umřeli a já sem se přestěhovala ke své tetě Sofii…To je vše nic zajímavého."
"To mi je líto..s těmi rodiči."
"Jo jasně dík... to je dobré, nerada na to myslím a nechci na to myslet, bylo to hrozné období."
"Ok, takže zrovna jsi šťastná?"
Co to sou za otázky jak šťastná...
"Ani ne," přiznala jsem se mu a dala mu najevo, že už o tom nechci mluvit.
"Dobrá... tak dáš si něco...? Vodu, čaj, kafe?"
"Ne díky," odmítla jsem.
"Dobře tak...," Skončil uprostřed věty a začal se ke mně přibližovat.
"Tak co?" optala jsem se, ale to už stál přímo u mě.
"Líbíš se mi" Bylo to milé, opravdu lichotky jsem moc často neslyšela, takže teďka mi bylo dobře. Chtěla jsem mu něco říct, ale to už mě držel kolem pasu a jemně si mě přitáhnul k tělu. Políbil mě na tvář a pak sjel na moje rty, bylo to krásné. Odhrnul mi vlasy z krku. Chytl mi rukama záda trochu výš a pevně mě stiskl. Bylo to příjemné jemně jsem ho políbila na tvář.
"Promiň," zašeptal mi tiše do ucha, nechápala jsem za co se omlouvá. Otevřela jsem oči a... ucítila tu nejhorší bolest v životě, jako by mi kůží projelo několik nožů najednou.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama