6. Domov, sladký domov

4. února 2010 v 10:39 | Izzy Mary |  • Smrt za život •
Nazdárek... ani nevím, co k téhle kapitolce říct, je krátká, to předvším. Myslím, že je docela klíčová, ale možná se pletu. No nevím. Rozhodne musím říct, že jsem si jí docela užila :-D.
No, toť zřejmě vše, dnes žádné sáhodlouhé povídání na téma nebude. Přeji hezké čtení a dobou náladu :-D

6. Domov, sladký domov

Vypráví Esme
"Ještě jednou vám jménem celé rodiny děkuji za vaši velkorysost a pohostinnost," poděkovala jsem paní Saleové.
"Oh, to nestojí za řeč, tak moc nám vaše rodina přirostla k srdci, to je pouhé minimum, které pro vás mohu udělat." V této společnosti mi bylo, navzdory lákajícím hrdlům plným čerstvé krve, příjemně. Paní Saleová byla čestná a zásadová žena. Její dva synové jsou naprosto vzorným příkladem pro všechny chlapce ve městě.

Večírek byl v plném proudu, i když bylo nezvyklé pít už v tuto podvečerní dobu, všichni se bavili. Ale hluboko v mé mysli bylo semínko pochybnosti... tušení, že se dnes něco stane. Nevěděla jsem, jesli to bude dobré nebo zlé, ale prostě jsem to věděla. A nebyla jsem jediná, i Alice se po celý večer ostražitě dívala.

Jasper naše znepokojení vycítil a chtěl vysvětlení, no, to jsem mu ani já ani Alice nemohla dát.
"Co se s vámi dvěma dnes děje?" vyptával se.
"Se mnou nic není, s tebou snad ano mami?" prohodila Alice jakoby nic. Jen jsem nepřítomně přikývla.
"Cítím vaše napětí, neměli by jste se veselit a oslavovat..." dlouho hledal to správné slovo, "tuto událost?"
"Ale my se samozřejmě veselíme, že?" Alice mě objala paží kolem ramen na znak pohody.
Ze mě vypadlo slaboduché "ano". No, Jaspera to ani zdaleka neuklidnilo, jen zakroutil hlavou a měřil si nás zvědavým pohledem.

"O co tady vlastně jde?" byla jsem zvědavá, proč se cítím tak zvláštně.
"Nevím, moje vize jsou rozostřené, vidím jen nějakého muže, je v kápi a potlouká se někde tady. Okolí okolo něj je naprosto rozmazané." Její hlas zněl stejně rozrušeně jako můj vlastní.
"Bojím se, že někoho zabije," vyřkla své obavy. Jen jsem přikývla.
Najednou můj zrak spatřil černou kápi, je tady.

"Alice, Alice, je tady," naznačila jsem rukou jeho pozici. Alice se zajíkla, a pak se na její tváři objevil odhodlaný výraz. Pomalým krokem se k němu přibližovala a mě tahala s sebou.
Muž v kápi se najednou k nám otočil čelem a zvedl hlavu. Neviděla jsem mu do obličeje, ale někoho mi připomínal.

"Esme," prohodil tichým, bolestným hlasem.
"Edwarde? Bože, jsi to ty?" Nevěřila jsem svým uším, byl to on. Jeho hlas mi zněl v hlavě jako zvonkohra, tak líbezná.
"Jsem rád, že jsem vás našel, mé pátrání se nakonec vyplatilo."
"Samozřejmě, pojď mě obejmout," vrhla jsem se k němu a horlivě ho uzavřela v náručí. Tolik se mi po něm stýskalo, ne on by nikdy nemohl někomu blížit, Alice se strachovala naprosto zbytečně.

Sundal si kapuci, abych mu viděla do tváře. Jeho obličej byl strhaný.
"Našel jsi to, cos hledal?" Tvář mu potemněla smutkem. Zakroutil hlavou. "To je mi líto," opravdu mi ho bylo líto. Když si vzpomenu na jeho zmatený dopis plný naděje a nadšení, a teď ho vidět v takovémhle stavu bylo utrpení.
Zhluboka se nadechl a povzbudivě se usmál. "No, to nevadí. Věděl jsem, že to bude k ničemu, hlavně jsem rád, být zase doma, u tebe a... Kde je Carlisle?" Najednou jsem si vzpomněla na svého muže.

"Ehm, tady někde je..." Edward přikývl a znovu mě objal.
Naše vítání přerušilo až Alicino odkašlání.
"Málem bych zapomněla. Když jsi byl pryč, naše rodina se trochu rozrostla, toto je Alice. Alice toto je Carlislův první syn Edward." Alici se rozzářila očka a potřásla si s Edwardem rukou.
"Slyšela jsem o tobě spoustu věcí, hlavně od taťky..." Objala ho. Edward, mírně vyveden z míry, objetí přijal. "Dojdu pro ostatní," řekla a odtančila do útrob domu. Edward se na mě usmíval, ale viděla jsem ten jeho skrytý smutek.
"Vdala jsem se."

"Já vím," řekl prostě. "Všiml jsem si tvého prstenu, je vážně krásný. To bych ti asi měl začít říkat mami, co?" žertovný podtón v jeho hlase byl balzámem na duši. Jen jsem přikývla.
Alice za chviličku přispěchala společně s Carlislem. Byl nepřekonatelně nadšen z návratu jeho syna, stejně jako já. Naší malé skupinky si všimla i paní Saleová a byla velmi ráda, když jí Carlisle představil posledního člena naší rodiny. Avšak Edward se netvářil moc nadšeně, spíše otráveně. Bylo to pochopitelné, trmácel se sám domů takovou dálku a teď si ani nemůže pořádně odpočinout.

"Jsi v pořádku?" trochu jsem se o něj obávala, přeci jen měl stále zaražený výraz. Chvíli mě vůbec nevnímal, své oči upíral na pani Saleovou, koukal se na ni, řekla bych, že s nenávistí.
"Jo, jistě, jsem naprosto v pořádku, nemusíš se o mně strachovat. Budu se chovat nejvlídněji, jak to jen půjde," vřele se usmál, ten jeho úsměv mě vždy dokáže potěšit.

Večírek skončil téměř před půlnocí a všichni jsme se rozešli do svých domovů. Paní Saleová nás obezřetně pozorovala od té chvíle, co se na večírku objevil Edward, nakonec jí zvědavost nedala a připojila se k nám zrovna, když jsme byli na odchodu.

"Doufám, že nespěcháte mí drazí," srdečně se zasmála. Emmett si potichu povzdychl, ale poté nasadil svůj nezaujatý postoj a paní Saleové se s úspěchem vyhýbal. Avšak já takové štěstí neměla, bohužel nebylo pro mne přípustné vymluvit se na mladistvé chování.
"Bohužel ano, rádi bychom se přivítali s Edwardem," odpověděla jsem co nejjemněji.
"Oh, neříkejte... Pojďte ještě s námi posedět, napít se," přemlouvala mě.

"Děti zítra musí brzy ráno vstávat do školy," slova se ujal Carlisle. Paní Saleová se nedala jen tak odbýt.
"Opravdu vás nezdržím dlouho, jen si trochu popovídat..." Měla velice hypnotizující hlas, téměř se mu nedalo odolat. Najednou se do rozmluvy vložit Edward:
"Na povídání bude času jindy, teď odcházíme!" Jeho hlas byl tvrdý, rozhodný. Paní Saleovou Edwardovo prohlášení naprosto zmátlo. Konečně nám uhnula z cesty a s rozhořčeným výrazem za námi zavřela dveře. Úleva z odchodu byla v davu téměř slyšet.

Emmett se začal nahlas smát. Po chvilce se k němu přidala Alice se svým tichým líbezným smíchem a později i všichni ostatní. Ani jsem nevěděla, co jim je k smíchu, ale proč trhat partu...
"To byla šílená ženská," oddychl si Jasper, když se uvelebil doma na pohovce. Alice si přisedla k němu:
"Nikdy bych neřekla, že lidé dokáží být tak otravní, opravdu jsem vyždímaná, dokonce cítím, jak mě bolí nohy," stěžovala si se smíchem. Carlisle jen souhlasně přikývl a všichni jsme se shromáždili v hale u stolu. Naštěstí večírek už nikdo neprobíral... Teď byl důležitější Edward. Alice se ujala představování, svého bratra znala z vizí, které o něm pravidelně mívala už od té doby, co odjel. Edward byl mírně zaskočen, ale nevyptával se.

"Tak vyprávěj, co jsi dělal, kde jsi byl?" naléhal na něj Carlisle.
"Uf, Byl jsem v Londýně... a byl jsem se tam jen podívat. Však to znáte, poznat nové lidi, poohlédnout se po nových věcech..." Byl rozpačitý, a jeho vyprávění jsem nevěřila ani zdaleka tolik, kolik bych měla.

Alice najednou dostala další z vizí... Dostávala je čím dál častěji a více je prožívala. Edward se na ni upřeně díval, po tváři mu přeběhlo zděšení, úzkost.
Když Alice otevřela oči, vyděšeně se dívala na svého nového bratra a ten na ni. Poté zakroutila hlavou a dále se věnovala vyptávání se na všelijaké okolnosti Edwardovi cesty...

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Nikky Nikky | 4. února 2010 v 10:43 | Reagovat

ahojky Izzy jsem ráda za pokráčko k této úžasné povídce, je moc krásná :-)

2 Jája Jája | 5. února 2010 v 9:58 | Reagovat

Prostě parádní povídka :))).

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama