8. Příprava na smrt? Ani náhodou!

23. února 2010 v 20:17 | Izzy Mary |  • Smrt za život •
Nazdárek... sice jsem zase dlouho nic nepřidala, ale teď to doháním. Kapitolku bych chtěla věnovat všem, co tyhle moje nesmysly čtou a taky Terezce, která má dneska narozky a tím jí přeji všechno nejlepší!!


8. PŘÍPRAVA NA SMRT? ANI NÁHODOU!
Nikdo:
Alice znenadání pocítila příliv hrůzy a smutku. Viděla desítky mrtvých lidí, zřejmě celou vesnici vyhladili. Nikdo nebyl ušetřen, dokonce ani ženy a děti. V jejich tělech už nekolovala ta životadárná tekutina krev, nezbyla ani kapka. Chtělo se jí plakat, ale nemohla. Chtěla křičet, ale zradily ji hlasivky. Stála uprostřed této pustiny, neschopna jakéhokoliv pohybu.
Najednou před ní stál jeden z těch ničemů a ještě se jí vysmíval.

"Přijdeš pozdě," řekl a přitom přimhouřil oči.
"To se ještě uvidí!" křikla na něj, ale spíš to znělo jako šepot.
"Nejsi dost silná, abys nás přemohla."
"Nepřijdu sama!"
"Nikdo ti nepomůže," řekl ničema a najednou se rozplynul, jako by ho vítr vzal.
"Počkej!" zavolala za ním Alice, ale už byl pryč.
Alice se probudila z transu a zjistila, že na ní zírá Edward.
"Co se to stalo?" šokovaně zašeptala. Jen pokrčil rameny, ale stále ji znepokojeně pozoroval. "Musíme to zjistit," pokračovala Alice ve svém monologu.
"Hlavně musíme sehnat pomoc, kdy se to stane?" zeptal se Edward. Alice se zamyslela a po chvilce řekla:
"Už je moc pozdě, nedostaneme se tam včas, ti lidé už jsou prakticky mrtví." Tato skutečnost otřásla jejich odhodláním.
"Jsem si jistá, že tímhle neskončili, vlastně nám vyhlásili válku," rozhodně prohlásila Alice a zhluboka se nadechla, aby se uklidnila.
"To, že vyhráli jednu bitvu neznamená, že vyhráli celou válku. Příště jim zabráníme v něčem takovém. Alice musíš si na ně dávat pozor, sledovat je ve dne v noci, hned jak se rozhodnout, musíme jednat."
"Ale jak? Vidíš co dokázali? Ani nevíme, kolik jich přesně je... Dvacet, třicet, možná ještě víc! Nás je jen sedm, i kdybychom svolali všechny známé, nebude to stačit," Alice znepokojeně zakroutila hlavou.
"Musíš být pořád tak pesimistická? To v tobě není ani kousek dobré víry?" oponoval její bratr.
"Jsem jen realistka. Copak to nevidíš? Můžeme se snažit, ale to je tak jediné, co dokážeme." Edward jen zakroutil hlavou a odešel.

Alice se posadila na pohovku a upřeně se snažila vyvolat nějakou vizi, která upřesní alespoň jejich počet. Zdálo se, jako by její vědomí plulo pryč, někam za hranice světa. Najednou se zhroutila a zřejmě omdlela. Stále cítila své tělo, bezvládně ležící na pohovce, ale zároveň si byla vědoma sama sebe, jak se ocitá na prázdném bojišti, plném hrůzy a krve. Slunce právě zapadalo, házelo dlouhé stíny na stržené budovy a přímo naproti ní stál on. Opět ten stejný padouch. Díval se na tu zkázu a hlasitě se smál.

"Hej, ty!" zavolala Alice. Její hlas už nezněl tak tiše, jako při předchozím setkání.
"Zase se setkáváme," samolibě k ní pohodil hlavu. Měl na tváři krvavou šmouhu, Alici se z něj dělalo špatně. Nechápala, jak se v někom takovém mohla vzít tak velká krutost a nenávist.
"Zpustošili jste další vesnici," řekla. Padouch přikývl a na tváři se mu usadil škodolibý úsměv.
"A zanedlouho se setkáme i s vámi, a pak prohrajete." V Alici se zvedla vlna vzteku a propalovala muže pohledem.

"Nedůvěřujte si tolik..." Teď si zase byla jistá sama sebou Alice. Padouch se podivil, pokrčil obočí, až se mu spojilo v jednu linii, poté se hrdelně zasmál.

"Kde berete takovou jistotu? Naše "malá" skupinka je třikrát tak velká jako vaše rodina, nemusel bych ani umět počítat, abych vám mohl s jistotou vzkázat Au revoir, nebo spíše Addio..." Alice byla naprosto rozčílená, tenhle "maník" ji dováděl k šílenství. Hrdě se napřímila, zadívala se mu do těch jeho krvavě rudých očí a zvesela mu zamávala...

"Uvidíme se na bojišti..." Najednou se její mysl vracela do těla, zpět do reality.
Bleskově otevřela oči a podivila se nad kruhem, který okolo ní utvořila celá rodina. Vytřeštěně na ni zírali a Carlisle s ní cloumal a snažil se jí probudit.

"Co se děje? Můžeš se mnou přestat cukat?" vykřikla Alice v okamžiku, kdy se plně vrátila do přítomného světa.

"Nechtěla by jsi nám říct spíš ty, co se ti stalo?" konečně promluvil Jasper. Alice se usmála a pohladila svého muže po tváři.

"Setkala jsem se s tím mužem co minule. Trochu jsme diskutovali a on mi ve vzteku řekl, že jich je přibližně třikrát tolik, co nás... Ale myslím, že kdybychom svolali některé známé, rozdíl by byl mnohem menší a my bychom měli šance na vítězství," slavnostně zvolala a konečně se posadila.
Carlisle přikývl a zadíval se ven z okna. Ve skutečnosti přemýšlel, kdo by byl v takovéto situaci ochoten pomoci. Nemusel nad tím dumat dlouho, v hlavě si napsal seznam. Pak přikývl.

"A nedozvěděla ses, kdy se k nám chystá ta vítaná návštěva?" zažertoval Emmett a poplácal Alici po rameni.

"Netuším přesně, ale rozhodně to nebude dříve jako za měsíc, máme spoustu času se na ně připravit." Rosalie se hystericky zasmála, ale nic neříkala.

"A co ses ještě od něj dozvěděla?" zeptala se starostlivě Esme a objala svou dceru. Alice si povzdychla:

"Nic moc. Nejsem žádný expert, ale očividně se v boji vyznají, baví je ničit a... moc se na nás těší." Esme si nebyla jistá, zda se má vtípku zasmát nebo se naopak začít strachovat. Emmett Esmin strach nesdílel, naopak se na návštěvníky tak nějak zvráceně těšil, sice byla vysoká šance, že se nikdo z rodiny nedožije dalšího měsíce, ale chtěl si sám sobě dokázat, že na ty padouchy má.

"Máš pravdu Emmette, měli bychom se začít připravovat, není času nazbyt," přitakala Alice a zvedla se z pohovky. Edward se zamračil:

"A co bude s těmi ostatními nevinnými lidmi? Když nic neuděláme a budeme jen doufat, že jejich návštěvu nějakým kouzlem pozdržíme, ostatním obyvatelům vesnic nijak nepomůžeme. Nemilosrdně je zabijí a pravděpodobně ještě rozšíří už tak dost početné řady, musíme těm lidem nějak pomoct," rozhodně prohlásil.

"Je mi líto, ale jejich osudy jsou už předem zpečetěné. Pokud se je pokusíme zachránit, budeme zničeni o to dříve. Přemýšlej, když budeme už mrtví, jak pomůžeme těm dalším vesnicím a městům, jejich životy závisejí na nás," smutně prohlásil Carlisle.

Edward vztekle zavrčel, ale nic nenamítal. Nebyl rozzlobený ani na Carlisla, ani na Alici, ale na ty ukrutníky, kteří se právě snažili zničit existenci celé jeho rodiny. A měl také vztek na sebe sama, nebyl k užitku, nikomu nepomůže čtení myšlenek, když jsou jejich terče tisíce mil daleko. Nejradši by něco udělal, jen nemohl přijít na co. Chtěl vybít ten nezvladatelný vztek, lomcující celým jeho tělem i myslí.

A nebyl sám, i Emmett s Jasperem to cítili stejně. Byli hlavními ochránci rodiny a nemohli dělat naprosto nic, co by pomohlo. Jediné na co se zmohli bylo nečině přihlížet nadcházející zkáze.
"Možná by pomohlo, kdybychom se na ně víc připravili, mohlo by to znamenat větší šanci..." navrhl Jasper. Jeho nápad měl úspěch...

Za pár minut už všichni stáli na tři míle vzdálené mýtině v horách. Nikdo nemohl slyšet jejich trénink, nemilosrdní souboj o přežití.

Emmett se snažil nikoho nešetřit, používal k boji veškerou sílu, kterou měl. Používal výpady a běhal rychleji než obvykle, hodiny jim ubíhaly a nikdo ani nezaregistroval, že už pomalu svítá a nastává nový den. Nakonec Emmett přísně zhodnotil, že si nikdo z rodiny nevedl špatně, zvláště pak pochválil sebe za úctyhodnou výdrž a nešetrnost při takovéto závažné situaci.

Ale čas se nemilosrdně krátil, mládež musela chtě nechtě do školy. I když všichni "školáci" usoudili, že škola není nutné, Carlisle je přesto odmítl omluvit, a své přesvědčení podtrhl snahou o krytí celé rodiny.

Přes útrpné pohledy a občasné "ach jo" se všichni rozešli svým směrem. Alice byla na svůj výkon pyšná, dvakrát Emmetta přelstila a dokonce ho povalila na zem. Začala se na ty zločince těšit....
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 kikinka kikinka | 25. února 2010 v 14:38 | Reagovat

pááááááááááni.....super kapitolka  :D

2 Gaudi Gaudi | Web | 27. února 2010 v 19:42 | Reagovat

nemaj obáv :) už ťa mám , už nezabudenm  :-P

3 Jája Jája | 28. února 2010 v 14:01 | Reagovat

Moc pěkný :-)

4 Lenča Lenča | 2. března 2010 v 16:44 | Reagovat

pěkná je celá povídka ale opravdu se mi líbí jak krásně to píšeš... poevedné

5 Seina Seina | Web | 6. března 2010 v 12:10 | Reagovat

Klidně to naskenuj =)

6 Andy Andy | E-mail | Web | 3. července 2010 v 16:21 | Reagovat

Tak to je paráda! :-D  :-D  :-D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama