10. Někdo klepe na dveře

25. března 2010 v 21:20 | Izzy Mary |  • Smrt za život •
Smrt za život

Nazdárek, tak konečně jsem v rychlosti dopsala tuhle kapču, tak jí sem házím. Docela se mi líbí, protože už je to zase krok kupředu. Pár minulých kapitol jsem se držela tak nějak v kruhu, ale to se teď snad vyřeší. Už jsem začala pracovat na další kapitolce, ale slovo "pracovat" jsou pro mě dva řádky textu :-D. Užijte si ji, a ještě bych tohle chtěla věnovat Týnce, za to, že mě pořád ještě snáší, a za to, že si konečně našla Karlu :-D

10 NĚKDO KLEPE NA DVEŘE
Alice
Nechtěla jsem si to sice přiznat, ale bála jsem se toho chlápka. Bylo mi jasné, že jeho úkolem bylo nahnat mi strach, povedlo se.
"Alice, neměj obavy," snažil se mě uklidnit Jasper.
"Bojím se..." přiznala jsem. "I když vím, že jsme udělali vše, co šlo, přesto je to málo. Oni nás zničí, chápeš?" Můj hlas byl až moc hysterický. Jasper mě jemně pohladil po tváři a políbil, už jen jeho hlas dokázal zklidnit mé rozrušení.
"Už je to vpořádku," pousmál se. "Nic se nám nestane, slibuji." Přikývla jsem. I když mě zachvátil pocit klidu, nemohla jsem věřit jeho slovům. Věděla jsem, co se stane, alespoň se vše zatím plnilo do posledního detailu.
Dnes jsem dostala další vizi, tentokrát byla ještě hrůzostrašnější než ty předchozí.
"Setkáváme se za velmi mimořádných okolností," řekl Marcello, vůdce nepřátelské skupinky. Přímo proti němu stál Emmett a zuřivě na něj vrčel. Marcello se hrdelně zasmál a hlavou pokynul pár svým kumpánům. Byli tak rychlí, než jsem se nadála, jeden znich napřáhl ruku po Michel a jediným pohybem ji zabil. Vykřikla jsem a někdo za mnou chytil Michelino bezvládné tělo.
Už už chtěli nepřátelé zahájit útok, byla jsem připravená na smrt, ale to co se stalo, nikdy nezapomenu...
Najednou už jsem nebyla na bojišti, ale doma.
"Kruci!" vyšlo zmých úst. Sice jsem neměla ani tušení, co se dělo dál, ale byla jsem si jistá, že se něco změnilo. Bylo to něco velkého, jako kdyby se celý boj obrátil vzhůru nohama. Byl to jen pocit, ale kéž bych věděla, co se stane!

Nikdo:
Alice byla rozmrzelá, přeci jen téměř viděla něco, co obrátilo nebo možná obrátí průběh bitvy. Nikdy předtím nic takového neviděla a samozřejmě, že byla trochu zmatená.
No, vtéto bitvě nefigurují jen dvě strany, je jich mnoho. A protože Alice věděla, že není žádná možnost zvítězit čestně, už pěknou chvíli hledala někoho, kdo by byl ochoten pomoci zastavit ty odporné stvůry, možná i za cenu života. Někteří kývli jen zpřátelství, ale byli tu i tací, kteří se na bitvu nepředstavitelně těšili. Byli znudění svým bezcílným touláním a neutuchající žízní. Věřili vživotní systém, který byl narušen někým jiným, proto se konečně chtěli vzdát svého práva na život a přitom zlikvidovat pár padouchů.
Mezi tyto vyvolené patřila Michel spolu se svými bratry Rodrigem a Stefanem. Jejich nešťastný osud započal už vpatnáctém století, proto neměli žádnou shovívavost vůči upírům bránící spravedlnosti. Do sídla Cullenů dorazili jako první. Po krátkém přivítání se opět začalo bojovat. Ukázalo se, že Rodrigez je velmi talentovaný bojovník, a spolu se svou rodinou tvořil mimořádnou obranou jednotku.
Zanedlouho se připojili i další, mezi nimi byli i naprosto neznámí upíři zUkrajiny. Zpočátku si nezasluhovali důvěru ostatních, ale nakonec přeci: Nepřítel mého nepřítele je můj přítel. Všichni byli obratní bojovníci, avšak čas vypršel...
Boj se měl konat, podle Aliciných výpočtů a vizí, dnes. Nervozita byla téměř hmatatelná a nastávalo velké loučení.
"Rádi jsme se svámi setkali, pokud tento boj přežijeme, doufám, že naše přátelství zůstane zachované..." nervózně žvatlal Carlisle a přitom si dlouze podával ruku sjednou zAsijských členek odbojové skupiny.
Ale narozdíl od jiných, Emmett byl naopak vnaprosto skvělé náladě. Možná až moc důvěřoval svým schopnostem nebo mohl trpět nějakou genetickou odlišností, nicméně se snažil všechny rozesmát a dodat jim odvahy a morálky. Nějakým zázrakem se mu to docela dařilo, pár účastníků dokonce rozesmál jedním ze svých nevhodných vtípků. Dostal za něj uznání od pánů a ránu od Rosalie, které se absolutně nelíbil jeho nynější smysl pro humor
"Vždyť jsem toho tolik neřek," obhajoval se, ale nebylo mu to nic platné.
Najednou Alice ztuhla. Chvíli prázdně mrkala, a poté se zhluboka nadechla:
"Už jsou tady," zhrzeně pošeptala.
Všichni se napřímili a utvořili celkem uspokojivou formaci. Bylo tam naprosté ticho a nikdo nedýchal...
Hustá mlha zahalila koncovou část lesa a stoupala do výše nejméně pěti metrů.
Najednou se zpoza mlhy vynořili první členové nepřátelské skupiny. První šel samozřejmě Marcello, vůdce a hlavní záporák. Za ním šli další a další... Jejich počet se vyšplhal až na padesát mužů. Proti malé nepočetné skupince stojící proti nim, to pro Marcella nebude žádná práce. Jeho zářivý úsměv zaslepoval okolní přírodu. Aby měl jisté své vítězství sehnal si drahý oblek a luxusní boty, doufal, že tím zapadne mezi ostatní kolemjdoucí, jen škoda, že široko daleko žádný kolemjdoucí ani nedobrovolný divák zde nebyl.
"Setkáváme se za velmi mimořádných okolností," řekl Marcello. Emmettovi najednou nebylo do smíchu, ale hrozivě na něj zavrčel. Marcello se hrdelně zasmál a hypnotizoval Alici očima. Alice byla zmatená, tohle se vjejí vizi neukázalo. Podle poslední předpovědi, by se všichni měli snažit zachránit Michele, ale vypadalo to, že Marcello nemá vúmyslu na nikoho zaútočit.
Alice najednou dostala nápad, možná, že by mohla Marcella trochu znejistit. Proto se na něj upřímně usmála a přitom ho vyvedla zmíry. Původní Marcellův plán byl jednoduchý, zaútočit na tuto malou bezbrannou skupinku a zničit je do jednoho, jenže teď se mu zdálo, že Alice něco tají. Co když mají další skupinu poblíž a jakmile je napadneme, vyběhnou odněkud zlesa a zaženou nás? Tuto myšlenku nemohl zahnat. Přeci by se na něj tolik neusmívala, kdyby si nebyla jistá, že jí ten úsměv vydrží i po boji.
Na druhou stranu Marcello nesměl ukázat svou nerozhodnost ani neschopnost vůdce. Byl na křižovatce. Ale rozhodl se, že dá přednost náhrobku: Zemřel čestně vboji než Byl zabit vlastními kumpány, protože byl zbabělec. Pokýval hlavou a pokynul svým následovatelům zahájit útok.
Celá zadní řada se rozeběhla sodhodláním a Alice děkovala Bohu za všechno co prožila.
Nemohli vyhrát, tím si byla jistá a proto právě Alice trénovala více než ostatní, chtěla zemřít se ctí.
Jenže když útočníci vyskočili do vzduchu, aby měli lepší úhel dopadu, vpůli cesty se zastavili. Nikdo nevěděl, co se děje a Marcello byl ponížen tím, že jeho garda právě visí ve vzduchu jako nějaké loutky. Poté se celá řada rozletěla do různých směrů a Marcello ucítil bodnutí vzteku.
"Tak sakra, na ně!" rozčíleně zařval a sám se vrhnul do boje.
Ale i jeho samotného zarazila jakási síla, která ho nepustila dál. Připadal si jako kdyby se před ním tyčila neproniknutelná zeď. Snažil se ji obejít, rozbořit a zničit, ale nic nepomohlo, zeď se pohybovala souběžně sním.
"Nebuďte zbabělci, pokračujte dál!" Snažil se je někdo povzbudit. Na celém bojišti vládl zmatek; Marcellova skupina se snažila dostat se dovnitř, zato druhá skupina doufala, že to, co je chránilo neselže.
Alici tato situace připadala povědomá, jen nevěděla odkud. Možná to byla ta část vize, kterou neviděla. Rozhodně se to muselo nějak vysvětlit, protože na zázraky ona nevěřila.
Rozhlédla se kolem sebe a vdáli zahlédla mihotající se postavu. Potom dvě, tři a nakonec jich bylo okolo deseti. Najednou jí svitlo. Byla to ta skupinka neporazitelných, které viděla tenkrát ve své vizi. Bylo to stejné jako tenkrát, když je viděla prvně. Nejjasnější byl ten trojúhelník, ve kterém byli uskupeni. Žena a muž vedle sebe, ale tentokrát se nedrželi za ruce, ale jen u sebe stáli. Kapuci jim viseli přes hlavy, proto jim nebylo vidět do tváře. Vyzařoval znich čirý respekt, který znervózňoval Marcella. Stále se hnal přes neprostupnou zeď...
Alice věděla, že by se jich měla bát stejně jako ostatní, možná i víc, protože ona jediná viděla, co tahle skupinka neznámých dokáže, ale nedokázala se klepat hrůzou ztoho, co se stane. Sama pro sebe se zasmála a snažila se nasadit stejný šokovaný výraz, jaký měli ostatní.
"To by stačilo," promluvil ten muž včerné kápi. Máchl rukou a všichni jeho poskoci všedém se rozeběhli a začali likvidovat červenooké zločince, kteří se jen marně snažili utéct.
Dívka uprostřed se nepatrně pohnula a najednou uprostřed tábořiště vzplál oheň. Plameny šlehaly až do výšky několika metrů a šedě odění vhazovali kusy mrtvol přímo do ohně.
Emmett nabídl svou pomoc:
"Nepotřebujete stim helpnout?" zvedl ruce ve znamení míru. Jedna žena všedém se zastavila a otočila se na něj. Kápě jí spadla na ramena, Emmett uviděl nebezpečně vzhlížející vybledlé hnědé oči.
"Tohle je naše práce, dejte si odchod!" zasyčela na něj. Emmetta to pobouřilo. Jak si někdo na něj dovolí křičet? Odfrkl si.
"Pst!" zasyčel někdo, hnědoočka se pustila zpět do práce....
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Lenča Lenča | 28. března 2010 v 19:43 | Reagovat

užasné opravdu pěkně popsané...

2 Jája Jája | 29. března 2010 v 12:41 | Reagovat

Moc pěkný :)

3 Nikky Nikky | Web | 29. března 2010 v 16:10 | Reagovat

Ahoj moc hezká kapitolka, ale kvůli tomu ti tento komentář nepíšu, protože káždá tvá kapitola je naprosto úžasná. Mám tě ráda a Karlu vem čert, mám tě ráda právě proto jaká seš a jinou kámošku si nemůžu přát, ikdyž si z tebe někdy dělám legraci neznamená to, že tě nemám ráda. Spíše to znamená to, že mě něco trápí a nechci abys to na mě poznala, protože bych zkazila i tobě náladu. Tak doufám, že to bude lepší.
PS: MÁM TĚ RÁDA, JSI MOJE NEJLEPŠÍ KÁMOŠKA :-)

4 Andy Andy | E-mail | Web | 3. července 2010 v 16:40 | Reagovat

Jáááj...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama