6. Nenávidím tě

8. března 2010 v 18:05 | Izzy Mary |  • Černobílý svět •

Ahojky, tento dílek vám sem přidávám já. Musím tedy říct, že tahle část je plná napětí a zvratů a moc jsem si jí oblíbila. Omlouvám se vám za neaktivitu všechn pisatelů, myslím, že za všechny může říct jen jeden důvod, a to škola. Jak všichni víte, škola a povinnosti jsou na prvním místě a oddechové psaní jde až na druhou kolej, proto prosím všechny čtenáře, aby nezanevřeli na náš blog a my se na oplátku budeme snažit publikovat co nejvíce.

Část VI. Nenávidím tě


Chtěla jsem se od něj odrhnout, ale držel mě opravdu pevně neumožnil mi ani jeden pohyb. Jemně jsem výskla, ale nešlo to. Jako by ze mě vysával všechnu sílu. Pomalu se mi zatmívalo před očima a já se snažila odcuknou od toho grázla, který mi právě ubližoval. Opravdu už jsem neměla sílu pomalu se mi podlamovali kolena a já se bála jenom na dopad na zem. Jenže mě pořád držely jeho ruce pak jsem jen cítila jak dopadám do něčeho měkkého.

8.1 2006
Probudila jsem se s hroznou bolestí. Chvíli jsem nevěděla kde jsem, ale pak jsem se zorientovala. Ležela jsem v tmavé místnosti na velké posteli. Chtěla jsem se zvednout, ale neměla jsme na to sílu. Chvíli jsem přemýšlela co přesně se včera v noci stalo. Pak se mi všechno vybavilo ten hajzl mi něco udělal. Nevěděla jsem co, ale ještě teďka sem z toho měla husí kůži. Co mi to sakra udělal? Začala jsem se prohlížet nikde ani škrábanec. Pak jsem si vzpomněla na krk ta bolest odcházela odtamtud do celého těla. Pomalu jsem si odhrnula vlasy a hladila krk na pravé straně krku jsem nahmatal dva velké strupy. Vylekala jsem se co mi to proved? Musím pryč! Pomalu jsem se zvedala a po chvíli nabrala sílu do nohou, postavila jsem se a zjistila, že jsem bosá. Co po mě chce?
Ptala jsem se sama sebe. Pak zamířila ke dřevěným dveřím. Pomalu je otevřela ale vtom mě někdy odrazil zpět na postel posadila jsem se a odhrnula si vlasy z tváří. Mezi dveřmi stál Peter, díval se na mě a vypadal opravdu vystrašeně.
"Cos mi to provedl!" zakřičela jsem na něj.
"Uklidni se, to je v pořádku, seš jen vystrašena" Odpověděl klidným a tichým hlasem. Cože?
"Samozřejmě, že se bojím. Probudila jsem se v cizím pokoji a sotva chodím!" Vykřikla jsem na něj opět. Pak jsem se zvedla a chtěla kolem něj projít. Jenže mi opět odříznul cestu.
"Teďka nemůžeš odejít" řekl vůdčím hlasem.
"Jak nemůžu já chci! Uhni!" Chytil mě za paži a silně přidržel. Překvapivě mě to nebolelo. Odstrčila jsem ho vši silou a pomohlo. Zmáčkl se na zeď a já mohla projít otevřela jsem dveře a vstoupila. Objevila jsem se v kuchyňce. Pak jsem jen prošla oknem jsem se podívala ven, venku bylo tentokrát slunečně. Podívala jsem se opět na Petera. Znovu stál na nohách a šel ke mně. Já jsem si uvědomila, že jsem pořád bosá rozhlídla jsem se po místnosti a pátrala po botách.
"Jsou v ložnici"
"Co?!"
"Boty, že jsou v ložnici."
"Jo jasně" Zašklebila jsem se na něj a opět odkráčela do ložnice. Tak jak říkal boty byli hned u postele nejspíš jsem si jich při odchodu nevšimla sedla jsem si na postel a obouvala černé botasky. Peter si opět stoupl mezi dveře a díval se na mě.
"Počkej až to řeknu Sofii….dostanu tě za mříže" Řekla jsem mu s opovržením.
"Co prosím kam?.."
"Za mříže za to co si mi udělal"
"Jo?..A co jsem ti udělal!" Zeptal se pobaveně a to mě naštvalo. Nadechla jsem se abych mu odpověděla ale ….vtom jsem se zarazila.Co mi vlastně udělal?
"Ty pitomče…tak co to mám na tom krku" Konečně jsem si zavázala boty a cestou ke dveřím jsem si všimla zrcadla. Šla jsem k němu a podívala se do něj.
"Pane bože! Co to je?" Zeptala jsem se ho když jsem se v zrcadle neviděla. To bude nějaký trik. Jak jinak …
"Na krku máš kousnutí, a v tom zrcadle jseš ty!" řekl a zase šel ke mně.
"No jasně je to spíš nějaký trik, chceš mě vystrašit?"
"Ne, jenom jsi.."
"Jsem co?" opět jsem zvýšila hlas a dívala se na jeho hluboké oči.
"Jsi mrtvá"
"Cože? Si úplně hloupej jak to můžeš říct! S tímhle se nevtipkuje."Okřikla jsem ho.
"Věř mi!" řekl hlasitěji vzal knížku ze stolu který byl hned u dveří. Přišel ke mně a pobídl abych se do toho zrcadla podívala udělala jsem to, taky tam nebyl vidět. A pak, že to není trik. Rukou zvedl knihu a předložil ji před zrcadlo. Nechápu to my jsme tam vidět nebyli, ale ta kniha ano.
"Jak je to možné?"
"Jak jsem říkal jsi mrtvá."
"Ne a jak?..Nevěřím ti vymýšlíš si."
"Opravdu? Tak ti to řeknu rovnou. Jsem upír a tebe jsem taky proměnil"
"Kdes tyhle keci vzal?" Zakřičela jsem na něj. Upír tomu tak uvěřím.
"Ne uklidni se."
"Víš co už mám dost těch tvých výmyslů…Sbohem" řekla jsem mu klidnějším hlasem a vyšla vztříct dveřím.
"Dobře, když mi nevěříš tak jdi můžeš vyjít na slunce, ale během minuty seš opravdu mrtvá."
Cs to určitě když jsem konečně vyšla z té tmavé místnosti prošla jsem ke dveřím. Než jsem stačila vyjít tak mě ještě jednou zastavil.
"Tak to zkus!"
"Prosím!"
"Jdi k oknu a vystrč do sluneční světla ruku"
Neměla jsem ráda překážky tak jsem zavřela hlavní dveře a pomalu šla k oknu. Postavila jsem se těsně vedle okna a natáhla ruku před okno na zápěstí mi dopadali sluneční paprsky. Po chvíli jsem ucítila pálení opravdu mě to pálilo. Musela jsem ucuknout. Z očí mi tekly bolestí slzy. Nemohla jsme tomu uvěřit zkusila jsem to znovu natáhla jsem ruku před okno. A pochvíli ta samá bolest. To nemůže být pravda. Vymyslel si to přece nebo ne?
"Jak je to…….možný?" Zeptala jsem se ho a podívala jsem se na něj.
"Je to tak jsi upír"
Ne to není možný, upíři neexistují. Musela jsem si to dokázat. Chvíli jsem se odvažovala a pak jsem to udělala. Udělal jsem krok do prava přímo před okno. Podívala jsem se na Petera. Ucítila jsem hrozné pálení po celém těle. Pak jsem ucítila jak mě jeho ruce opět srazili tentokrát jsem ležela na zemi a plakala.
"Jak je to možné?"
"To je v pořádku." Snažil se mě uklidnit.
"Cos mi to udělal?" Plakala jsem a ušila do jeho hrudníku. Snažil se mě uklidnit a objal mě na zemi do jeho náručí.
"Řekla jsi, že nejsi šťastná, chtěl jsem ti pomoct"
"Jak? Jak jsi mi chtěl pomoct, tak že mě zabiješ?" Pořád jsme leželi na zemi a on mě měl zavřenou ve svém objetí.
"Promiň, omlouvám se" Pořád se mě snažil uklidnit. Já sem se konečně od něj odtrhla. Posadila jsem se na zem a otírala si slzy. Zvedla jsem se a šla do ložnice posadila jsem se na postel a koukala před sebe. Uslyšela jsem kroky pomalu šel ke mně.
"Vrať to!" řekla jsem mu opravdu vysíleným hlasem
"To nejde už je to navždy"
"Ne! Musí to jít já to nechtěla!" opět jsem ho okřikla
"Miluji tě…myslel jsem, že ty a já navždy…." Cože? On se do mě zamiloval? Vždyť se vůbec neznáme. Přiznávám taky se mi líbil ale to je vše je mi teprve 17 nechci se tak brzy zamilovat a hlavně nechci tak brzy umřít.
"To ne! Nemůžeš se jen tak zamilovat a myslet si, že já cítím to samé."
"Necítíš?"
"Ne"
Myslím, že jsem ho tím dost ranila, ale on mi právě zničil život. Nevím co přesně jsou upíři nějaký lidi co pijí krev.
"Co bude teď?" Zeptala jsem se ho a odívala jsem se na něj
"Můžu se vrátit?"
"Myslím, že ne….nezvládneš to sama"
"Proč?"
"Musíš jíst a to není jen tak lehké zůstat hodná!"
"Hodná?..Jak to myslíš?"
"Tak, že …nechci abys zabíjela lidi…"
"Ne to ne.. já bych přece nikdy nikomu neublížila" Vzepřela jsem se mu.
"Ty ne ale to co je nyní v tobě!"
Co prosím tak tomuhle jsem, už vůbec nerozuměla.
"Co je ve mně?"
"Co? Krvelačná bestie, která chce ven a nepřestane dokud jí neřekneš ne!"Tentokrát mě opravdu okřikl.

"A co Sofie nemůžu přece jen tak. Je tady v hotelu a nejspíš mě hledá"
"Ne sní už taky nemůžeš být…musíš jí opustit"
"Proč? Ona by to pochopila prostě jí to vysvětlím!"
"Ne to nejde je v tvojí přítomnosti v nebezpečí"
Možná má pravdu, ale Sofii bych nikdy neublížila. Nebo ano? Byla bych toho schopná?
"Chápeš….na napiš jí dopis…vymysli si cokoliv, ale uvědom si, jí další minimálně 3 měsíce neuvidíš" Podal mi papír a propisku poté odešel a zavřel za sebou dveře.
Pořád sem seděla na posteli a v rukou svírala propisku a papír. Pak jsem s pomalu zvedla a sedla si ke stolu. Chvíli jsem přemýšlela jak se mám rozloučit s člověkem koho znám asi tak měsíc a je to jediná osoba která mě u sebe nechala bydlet. Pak jsem zvedla propisku a začala psát. Když jsem to dopsala přeložila jsem papír a dala do připravené obálky. Snad to pochopí. Pak jsem šla opět na postel byla jsem opravdu unavená. Ještě mi tělem probíhala částečná bolest z toho kousnutí.


Možná jsem to neměl dělat. Začal jsem pochybovat o svých činech. Myslel jsem, že mě miluje, ale ona prý, že ne. Byla hrozně vystrašená cítil jsem to z ní. Chtěl jsem jí pomoct. Říkala, že není šťastná, umřeli jí oba rodiče neměla žádné sourozence a zůstala jen s její tetou. Tak proč? Proč toho teď lituji. Miluji jí, kdyby mě jen strýc nevaroval. Opět pláče cítím její vibrace až sem. Zvedl jsem se a pomalu jsem šel ke dveřím potichu jsem je otevřel a rozhlídl se po místnosti. Na stole ležela obálka a ona spala. Zvedl jsem obálku a než jsem odešel podíval jsme se ještě na ní byla tak krásná a teď? Teď jí mám jen pro sebe samozřejmě na ní musím pomalu. Nechci jí do ničeho tlačit. Nechám jí spát. Odešel jsem se svého pokoje na chodbu v ruce svíral dopis. Co jí tam napsala mám jí důvěřovat nebo se podívat. Možná bych měl mohla by se prozradit. Sednul jsem si na schody a vytáhl papír z obálky rozložil jsem ho a začal číst :

Milá Sofie
Nerada to dělám, ale musím se stebou rozloučit. nevydržela jsem to. Je to moc brzy po odchodů rodičů. Sama si říkala, že ještě nejsem úplně v pořádku, teprve včéra jsem si uvědomila, že nemůžu ještě opustit moje město a své kamarády. Odjela jsem dneska brzy ráno. Prosím dejmi čas. Budu ti pravidelně psát a prosím nechmě ještě chvíly samotnou jsem u kamarádky. Děkuji za to, že tě mám.
Mám tě ráda Katy

PETER
Opravdu, udělala to. Můžu jí plně důvěřovat. Jak jsem jí mohl jen zradit. Přečetl jsem si něco co nebylo pro mě uslyšel jsem kroky. Hned jsem vrátil papír do obálky a zalepil. Zvedl jsem se a začal hledat její tetu Sofii. Nemusel jsem dlouho hledat. Seděla ve společenské místnosti a vyptávala se na brunetku menší postavy. Hned mi došlo, že jí hledá a vycítil jsem zní, že se o ní bojí. Pomalu jsem kráčel k ní a zrovna se ptala kuchařky jestli jí neviděla.
"Dobré ráno" řekl jsem jí a dal kuchařce najevo, že může jít. Stejně měla na spěch se snídaní.
"Dobrý" podívala se na mě s ustrašenými očima a usmála se na mě. Hned jsem věděl po kom má Kate tak krásný úsměv.
"Možná vám budu moct pomoct"
"Opravdu víte něco o Katy?" Zeptala se a oči se jí rozsvítily nadějí. Nechtěl jsem ji zklamat, ale co jsem měl dělat?
"Brzy ráno jsem jí potkal snažila se sehnat správce……řekl jsem jí, že tu není, víte správce sem chodí až po osm...tak mě požádala jestli bych vám to nepředal." Okamžitě si dopis vzala a roztrhla. Vytáhla papír a rozložila. Začala mžikat očima po papíře, po chvilce na jejím výrazu bylo vidět, že dočetla. Čekal jsem chvíli na její reakci nejspíš chtěla být sama. Tak jsem se otočil a pomalu odcházel.
"Moment!" Chytla mě za rameno a zastavila. Okamžitě jsem se otočil.
"Neříkala ještě něco?"
"Ne jen abych vám to předal."
"Děkuji" Řekla opravdu smutným hlasem a otočila se. Sedla si na pohovku a sklopila tváře do dlaní. Nemohl jsem se a to dívat. Tak jsem šel zpět do pokoje.

"Dal jsi jí ten dopis?" Zeptala jsem se.
"Jo dal…myslím, že bude v pohodě"
"Snad….."

"Je ti dobře?" Zeptal se.
"Ani ne"
"Máš hlad?"
"Docela jo…ale to je dobrý"
"Musíš se najíst!"
"Proč, nemám teďka na nic chuť" Opravdu, měla jsem hlad, ale nic k jídlu jsem nechtěla.
"Jo jasně tak počkej až ucítíš tu člověčí vůni. neudržíš se"
Jak to myslí, že se neudržím. Člověku bych nikdy neublížila.
"A co mám dělat? Máš tu něco?"
"Jo přinesu ti zvířecí krev!"
"Cože? KREV! To já nikdy !" Okřikla jsem ho. Je to tak nechutné.
"A co bys chtěla? Hranolky s kečupem? To tě neuživý."
"Jak to myslíš?"
"Chápeš teďka jsi upír……A upíři pijí nebo sají krev!" Trochu se na mě rozkřikl.
"Ne prosím. To já nemohu."
"Ale ano musíš"
"Počkej tu přinesu to"
Ach bože co když to bude hnusný. Jak můžu vědět jak to chutná? Nikdy jsem krev nechutnala. Taky proč bych to dělala byl jsem člověk. Cítila jsem se jak na trní. Byl to hrozný pocit, budu pít zvířecí krev.
"Tak tady to je."
Přinesl v černém hrnečku červenou tekutinu. Hned jak vešel mě něco trklo do nosu. Bylo to docela voňavé jako když cítíte čerstvě upečenou pizzu. Podal mi hrneček.
"Zkus si představit, že je to džus."
Najednou jsme to opravdu nemohla udržet. Chtěla jsem to mít hned. Ta touha po tom hrníčku byla nezkrotná.
"Myslím, že to zvládnu. Dej to sem!"
Okřikla jsem ho a vyrvala mu hrníček z ruky. Ani nevím proč jsem se tak chovala, ale nemohla jsem se udržet.
"Klid holka je toho dost."
"Opravdu? Kde!" Když jsem dopila hrníček, tak jsem ho odhodila na měkký koberec a vydala se do kuchyně. Chci víc. O hodně víc.
"Tak kde!" Znovu jsem na něj začala zuřivě křičet.
"Měla by ses uklidnit!" Chytil mě za paži a tvrdě přidržoval.
"Nech!" Snažila jsem se z toho sevření vykroutit, ale při každém pokusu mě to bolelo čím dál víc.
"Ubližuješ mi!" Zachraptila jsem.
"Ne! Ty mě ubližuješ"
"Jak?"
"Tím jak se chováš…myslel jsem, že tě zvládnu, ale seš neovladatelná"
Uvědomila jsem si, jak jsem se chovala. Jako…..zvíře.
"Promiň…ale..to, že jsem se chovala jako bestie za to můžeš ty"
"Jo máš pravdu, ale myslel jsem, že ti tou proměnou pomůžu."
"Cs jak to můžeš říct! Pomoct tím, že ze mě uděláš někoho kdo je závislý na krvi?"
"Omlouvám se" V tuhle chvíli mi konečně pustil ruku.
"Nenávidím tě za to cos mi udělal." Řekla jsem mu přímo do očí. Otočila sem se a šla zpátky do ložnice. On tam pořád zaraženě stál.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Claire Claire | Web | 8. března 2010 v 23:17 | Reagovat
2 Jája Jája | 9. března 2010 v 9:02 | Reagovat

Zase je to moc pěkný :). Povedlo se ti to. Jen tak dál.

3 Izzy Mary Izzy Mary | Web | 9. března 2010 v 16:04 | Reagovat

Opravdu, super kapitolka!

4 BellaTS BellaTS | Web | 9. března 2010 v 16:26 | Reagovat

Souhlasím. Opět skvělá kapitolka.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama