7. Jsem zlá

21. března 2010 v 17:52 | Lenna |  • Černobílý svět •
Černobílý svět

Ahojky, tak zas po dlouhé odmlce přidávám další díl povídky. Tentokrát bude podle mého gustá moc krutý ale podle mě jsem zrovna tenhle díl psala s chutí. No ale jestli se mi povedl tak to musíte posoudit sami. Díky za jakékoliv komentáře...

Část VII. Jsem zlá
Sedla jsem si na postel a přemýšlela jsem jak jsem se před 5 minutami zachovala. Bylo to hrozné. Jak jen jsem mohla? Nechtěla sem se takhle chovat! Prošla jsem pokojem a zadívala se z okna, bylo už na večer takže slunce bylo už zapadlé. Hned a proti byl menší baráček byli tam dvě děti a hráli si na babu. Jejich maminka uklízela sníh. Ach bože, tak spokojená rodina. Mají štěstí. Po chvilce vešel do pokoje Peter.
"Dobrý?"
"Jo jasně, ale…"
"Ale co?"
"Mám hlad" Přišlo mi to divné mu to říct
"Ale jestli nechceš můžu být o hladu" Zavrčela jsem na něj a vrhla po něm zuřivý pohled.
"Dobře, chápu tě od rána si nic výživného nejedla"
"Jasně, tak dáš mi něco?"
"Ano, ale nevím jestli ti můžu věřit" Opět se ve mě probouzela ta zrůda. Cítila jsem to, ale jak? Jak to můžu ovládnout?
"Myslím že můžeš" A sakra zalhala jsem mu. Trochu se mi udělalo zle. Nejspíš to na mě bylo vidět. Otevřel okno a pomalu šel do kuchyňky. Podívala jsem se z okna, vál z venku chladný, ale čerstvý vzduch děti na balkóně si pořád hrály, ale jejich matka zrovna stříhala nějaké kytky. Při dalším návalu vzduchu jsem uslyšela malý výkřik a ucítila tu nejsladší vůni v životě. Stoupla jsem si blíže k oknu. V tom okamžiku vletěl do pokoje Peter a zadíval se mi do očí.
"Katy stůj!" Okřikl mě. Proč na mě křičí. Musí taky cítit tu vůni.
"No tak uklidni se a zavři to okno"
"NE! Mám hlad!" Řekla jsem mu klidným hlasem. Stoupla jsem si na okenní římsu. Pak jsem ucítila jak mě Peter srazil k zemi. Jenže touha po krvi byla silnější. Vzepřela jsem se o něj oboumi rukama a odhodila ho. Zarazil se až o zeď. Já jsem se opět postavila na okno a skočila na strom na zahradě mojí oběti pořád tam stála a koukala na svůj poraněný prst. Dalším skokem jsem skočila na balkón. Sama jsem nevěděla jak to dělám. Jak se můžu dvoumi skoky přemístit k 300metrů vzdálenému baráčku. Když jsem stála na balkóně. Vzpřímila jsem se a pomalu šla k mladé ženě. Vypadala trochu překvapeně.
"Co tu hledáte!" zeptala se neklidným hlasem. Vůbec jsem jí neposlouchala chytla jsem jí kolem zad a zakousla se do její krční tepny. Žena se snažila křičet a děti plakaly. Mě, ale posilovala ta chuť krve kterou jsem jí vysávala z krku. Zastavilo mě až prudké odtržení od ženy. Spadla jsem na okraj balkónu. Samozřejmě to byl Peter,
"Co chceš!" Zakřičela jsem na něj
"Co chci? Chci abys přestala zabíjet tu ženu!" Začal zprudka křičet. Zabíjet? Cože vždyť jsme si slíbila, že nikoho nezabiju! Byla jsem opravdu vystrašena. Viděla jsem jak Peter vzal jemně zraněnou ženu do náručí a nahmatával tep.
Pak se na mě smutně podíval.
"Je mrtvá!"
"NE! To ne. Jak?" Peter ke mně přiběhl a objal mě. Já jsem ucítila jak na mě dopadá svědomí. Začala jsem zprudka brečet.
"To je dobrý" Chytil mě do náručí a přepravil zpátky k němu domů. Položil mě na postel a přikryl, pevně zavřel okno a zatáhl závěsy.
"Co teď?" Zeptala jsem se ho se slzami v očích,
"Musíme pryč!" Opověděl, otevřel skříň a začal balit své věci.
"Počkat, a co moje věci? Mám je ještě nahoře v pokoji. A kdybych se tam objevila tak mě uvidí Sofie."
"Nemáš!" Odpověděl klidně a pokračoval v balení
"Jak nemám? A kde jsou?"
"V noci jsem tam šel a posbíral všechny tvoje oblečení."
"Opravdu!" Byla jsem překvapena. Proč mi neřekl něco dřív?
"Jo"
"A kam půjdem? A co ta žena?" Opět se mi po tvářích začaly kutálet slzy
"Řeknu strejdovi má nějakou starou chatu v jedné vesničce, jinak ta žena jak už jsem říkal je mrtvá"
Ach bože, zabila jsem člověka co jsem to zrůdu
"Proč si mi nevynadal?"
"Měl bych? Znám to!" Co zná on ví jaké to je.
"Byl jsem takový!…Zabíjel jsem lidí, ale to už je pryč!"
"Jak jsi to dokázal?"
"Já sám bych to nezvládl…pomohl mi strýc…naučil mě jak odolávat a po 50 letech se to povedlo, teď chci pomoct tobě!"
"50 let to bude trvat tak dlouho?"
"Myslím, že u tebe ne ovládla jsi se mnohem lépe, než ostatní upíři. Já jsem zabíjel přes sto let chápeš bylo těžké odolávat"
Cože? Sto let to snad není možné. Tak dlouho žil?
"Kolik ti je?" Zeptala jsem se ho přímo
"17"
"O ne já chci vědět kolik je tobě jako upírovi?"
"Hodně! A už nevyzvídej. Oblekni si něco čistého."
Zapnul starou tašku a ze skříně vyndal mou s bouchnutím dveří odešel. Zvedla jsem se z postele a šla k tašce. Odepla jsem jí byla to malá taška kde jsem měla jen džíny a triko. Na sobě jsem měla teď už špinavé tepláky a starší triko. Sofie říkala, že tam možná budeme přes noc takže jsem tam našla i pyžamo. Nakonec jsem vytáhla džíny a čisté triko. Oblékla jsem se. Zbytek věcí vrátila do tašky a pomalu se vydala do kuchyně. Když jsem vešla, Peter zrovna balil lahve krve.
"Na cestu budeme mít hlad"
"Jasně" radši jsme si sedla na gauč a obouvala si boty. Nechtěla jsem na tu krev koukat. Ještě by se mi udělalo zase zle.
"Tak teďka se musíme dostat ven do mého auta!"
"Prosím? Kam? Neříkal jsi že ti je teprve 17 ještě nejsi plnoletý"
"Klid holka…zvládneme to, A teď tu počkej jdu se podívat jestli je tu ještě tvoje teta"
Seděla jsem tam a čekala doufám, že už odjela. Stejnak Brigitě slíbila, že dneska už tam bude určitě.
PETER
Z pokoje jsem vyšel hned za strýcem. Je vrátný měl by vědět jestli už klíč odevzdala a zaplatila.
"Ahoj"
"Vítej" odpověděl svým chraplákem
"Potřebuji vědět jestli už odjela" Samozřejmě už věděl o co jde. Mluvil jsem sním ráno když jsem mu zdělil, že jsem jí proměnil.
"Jo ráno, ale vypadala, že je vystrašena. Hledala jí!" Odpověděl trochu jízlivě.
"Díky. Jo ještě bych něco potřeboval. Víš mohl bys mi tak na 4 měsíce půjčit tu chatu? Víš ta jak je v lese."
"Na co?"
Robert byl trochu panovačný a nerad něco půjčoval.
"Mám problém" Přiznal jsem se.
"Já to věděl kdybys jí to neudělal. Nic z toho by se nemuselo stát." Trochu se rozkřičel. Utišil jsem ho.
"Prosím, potřebuji to"
"Dobrá, ale za 5 měsíců ji chci zpět ani o den déle."
"Neboj bude to tu přesně" Pak se jen obrátil a šel k sobě do kanceláře asi za 2 minutky se vrátil a podal mi klíče a mapu s vyznačenou vestou.
"Díky Robe"
"Tak padej než si to rozmyslím."
Otočil jsem se a šel zpět do pokoje.
KATY
Seděla jsem pořád na pohovce asi po 10 minutách konečně dorazil Peter.
"Tak co? Už je pryč?"
"Jo, už od rána"
"Ok a kam vůbec jedeme?" Chci už odsud pryč.
"Do jedné vesničky s jménem Roswel. Teď se oblíkni bundu máš ve skříni" Zvedla jsem a opravdu. Ve skříni visela moje bunda. Vzala jsem si jí a oblíkla se. Pak jsme šli k autu. Sice jsem se trochu bála. Ani nevím jestli umí řídit. Sedla jsem si dopředu na místo spolujezdce a připoutala se. Peter si sednul za volant a snažil se nastartovat, když se mu to povedlo chytil volant. Já sem se prostě neudržela a chytla ho za ruku, kterou měl položenou na volantu.
"Opravdu umíš řídit? Nejspíš ho ta otázka pobavila. Usmál se na mě.
"Jasně……neboj" Odpověděl a šlápnul na plyn.
Cestou mi vyprávěl jaké to tam je. Prý tam jsou všude lesy a jiné chatky a v zimě tam jezdí minimálně lidí. Asi po dvou hodinách jsem dojeli do menší vesničky Roswel. Najeli jsme na prašnou neudržovanou cestu a projížděli kolem krásných chatek. Jenže my jsme pořád jeli dál a dál. U lesa stála větší celkem obyvatelná chatka. Zastavily jsme u ní a Peter zaparkoval za chatou. Vystoupily jsme Peter vzal obě tašky a pozval mě dál. Vstoupily jsme do malé předsíňky kde jsme se přezuli do pantoflů. Pak jsme šli rovnou do malinkého obýváku a hned na pravo byly dveře do kuchyně. Dole toho moc nebylo, zbytek byl v dalším patře vystoupali jsme schody a tam byli troje dveře. Peter mi otevřel hned ty druhé kde byla postel a křeslo se stolem.
"Tak tady budeš spát"
"Jo díky" Pak mi hodil tašku na postel a odešel.
V pokoji byla jedna malá skříňka, ale i tak by mi to na ty špinavý tepláky mělo stačit. Sedla jsem si na postel a pořádně si obhlídla pokoj. Byl celkem tmavý okno směřovalo na západ nejspíš abych se mohla dopoledne dívat bezpečně z okna. Jinak byl pokoj obložený dřevem. Vyšla jsem z pokoje a zamířila do obýváčku. Peter tam nebyl tak jsem ještě nakoukla do kuchyně zase nic. Pak už jen zbývá jeho pokoj. Vyšla jsem po schodech a prošla kolem mých dveří u prvních jsem se zastavila a tiše zaklepala. Nejspíš to neslyšel tak jsem vešla pokoj byl prázdný. Podívala jsem se pořádně byl mnohem hezčí a vybavenější než ten můj vešla jsem dovnitř a pořádně se rozhlídla. Pak jsem ucítila něčí přítomnost. Věděla jsem, že tam nejsem sama. Radši jsem se otočila a zavřela dveře. A šla jsem k dalším dveřím. Byli úplně vzadu chodby. Opět jsem zaklepala tentokrát hlasitěji. Po chvíli jsem uslyšela mírné dál. Se skřípotem jsem odevřela dveře.
"Ahoj" Pozdravila jsem.
"Čau. Co potřebuješ?"
"Jenom jsem tě chtěla pozdravit….a ještě jednou se omluvit za tu ženu"
"Jasně…ale možná by omluva patřila těm dvěma dětem kteří teďka zůstali sami." Řekl ironicky a dál si skládal věci do skříně.
"Sami? Oni nikoho jiného nemají?"
"Ne…Jejich otec od nich odešel než se narodily."
"To je mi opravdu líto nevím jak jsem jen mohla…"
"Jasně, tak radši pojď dolů!" Zabouchnul skříň a šli jsme do kuchyně. Z tašky vytáhnul plastové láhve s krví. Byli tam dvě složil je do lednice a jednu otevřel. Hned mě do nosu trkla vábivá vůně, ale vydržela jsem být v klidu. Nalil jí do dvou skleniček a jednu mi podal.
"Budeš v pohodě?"
"Jasně…děkuji" Dal mi skleničku a já jsem začala pít. Bylo to dobré povzbuzení, ale jak jsem pila vzpomněla jsem si na tu ženu její krev chutnala mnohem lépe než tahle. Když jsem dopila položila jsem skleničku na linku a chtěla si ještě dolít. Peter mě, ale jemně chytl za zápěstí.
"Katy to stačí…další až ráno!" řekl pevným hlasem. Jak ráno já mám ale chuť teď.
"Prosím už jen jednu…poslední"
""Prostě NE……v tom to spočívá musíš vydržet bez krve zvířecí až pak vydržíš tu touhu po lidské krvi." Odsekl a uklidil láhev s krví zpět do malé lednice. Trochu jsem se na něj zamračila a šla si sednout do obýváku.
"Jo Katy……tak za 10 minut půjdem do lesa"
"Do lesa…co bysme tam asi dělali?" Celkem jsem se divila co bysme v lese v noci asi dělali?
"Půjdem lovit!!"
"Prosím?"
"Půjdu tě naučit lovit nějaké větší zvíře, aby ses v dalších letech mohla nasytit sama"
"Né já nechci ubližovat nebohým zvířatům!"
"Jasně, ale umřít hlady taky nechceš. A já ti navždycky nebudu nosit krev v plastových lahví."
"NO jo pořád" Odsekla jsem a odběhla do svého pokoje. Začala jsem se česat. Asi po deseti minutách jsem uslyšela bouchání na dveře.
"Tak už jdeš…přijď dolů."
Byl to Peter…jasně kdo jinak jsme tu jenom my dva. Svázala jsem si vlasy do culíku a šla dolů Peter už byl oblečený. Vzala jsem si bundu a vyšla hned za ním. Když jsme došli na jednu louku za ní byl velký opravdu velký les.
"Tak jo vyzkoušíme tvojí rychlost……vidíš tahle tu lípu na kraji lesa?"
"Jasně je to jediná lípa"
"Dobře tak se ukaž schválně kdo tam bude dřív!"
"To jako závody?" Než jsem se stačila zeptat tak už byl v polovině louky. Tak jsem se rozeběhla. Překvapivě jsem mu byla během pár vteřin v patách, jenže byl rychlejší, když doběhl k tomu stromu chytl se za větev udělal kolem ní salto a skočil obouma nohama na zem. Já jsem začala zpomalovat už když jsem neviděla žádnou naději takže jsem se lehce zastavila. Sehla jsem se a začala zhluboka dýchat.
"To s tím stromem bylo skvělé" Polichotila jsem mu.
"Jasně ani ty sis nevedla špatně" řekl to jízlivým hlasem a pousmál se.
"Tak teď zkusíme skoky a šplhání." Jakmile to dořekl skočil na lípu a pomalu šplhal do koruny stromu.
"Tak pojď!" Skočila jsem na nejnižší větev a opatrně lezla za ním. Stromy byli mokré od sněhu. Takže se mi to po pár krocích sklouzlo a sletěla jsem dolů. Naštěstí mě chytily dvě známé ruce.
"Musíš dávat pozor" Peter mě naštěstí držel pevně v rukouch.
"Jasně….tak už mě můžeš pustit" Vím že teďka jsem trochu nevděčná ale už jsem chtěla stát na vlastních nohou.
"Tak teďka pojď za mnou" Postavil mě na zem a rozeběhl se do lesa. Zastavily jsme se uprostřed lesa. A Peter mě přidržel u země ve křoví. Před námi byla malá loučka pobíhalo tam vystrašené srnče.
"Vidíš ho?"
"Jasně" Mluvil semnou jako bych byla slepá.
"Tak to je naše večeře!"
"Prosím? To nemyslíš vážně, dyť je to ….chudák" Snad ho nechce zabít, je tak malý a vystrašený.
"Buď ho zabijeme a nakrmíme se nebo ho tady necháme a on do týdne umrzne nebo zemře hlady"
"Vždyť má někde matku ta se o něj postará"
"O tom pochybuji je to hluboký les a krmelec je odtud kilometry daleko."
Když jsem neměla už slov tak se začal k němu pomalu blížit. Byl sice od něj ještě daleko, ale skočil k němu chytl ho za jeho malou hlavičku a jedním tahem mu zlomil vaz.
"Pane bože!" Teďka už jsem to nevydržela a vykřikla jsem. Rozeběhla jsem se k nebohému ležícímu zvířeti a sehla se nad ním.
"Jak si jen mohl?" opět jsem na něj křičela
"Myslím, že je to lepší než zabíjet lidi, vždyť by stejnak dlouho nepřežil a buď ráda ukončil jsem to rychle a celkem bez bolestně"
Možná má pravdu, postavila jsem se a dívala na mrtvé tělo.
"Tak a co bude teď?" Zeptala jsem se opravdu hloupě, jako bych to nevěděla.
"No teď se navečeříme" Podíval se na mě a pousmál se
"Můžeš začít!" Moc se mi do toho nechtělo.
"Ne promiň já nemohu" Když jsem se na jeho bezvládné tělo dívala bylo mi z toho špatně, ikdyž mě svazoval neuvěřitelný hlad.
"No dobře tak to vezmeme jinač" Jak to myslí? Chvíli prohrabával kapsy pak vyndal malý kapesní nožík a sehnul se ke zvířeti jedním tahem mu nařízl kůži u břicha. Po chvíli jsem pochopila o co mu jde. Z rány začala vytékat tuhá krev která nádherně voněla.
"Tak já to tedy zkusím" Viděla jsem jak se na mě usmál, bylo mu jasné že jeho plán mu vyšel. Klekla jsem si a nahnula se nad krkem malého srnčete. Chvíli jsem jen tak klečel pak jsem sehnula hlavu úplně. Mírně jsem se zakousla do jeho tvrdé kůže a začala jsem sát. Jeho krev byla opravdu chutná. Když jsem cítila, že jsem nakrmená zvedla jsem se.
"Skvěle!" Polichotil mi Peter.
"Jasně, ale teď půjdu zpět do chaty"
"Děje se něco? Tak půjdem"
"Ne klidně tu zůstaň, chci být sama"
"Jasně stejnak mám taky hlad" Otočil se a začal se taky krmit já jsem se rozeběhla směrem k chatě. Po pár chvílí jsem už stála u chaty. Šla jsem rovnou do pokoje tam jsem se natáhla, po dnešku jsem byla opravdu unavená.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Izzy Mary Izzy Mary | Web | 21. března 2010 v 17:52 | Reagovat

Krááása!!!

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama