9. Nikdy neříkej nikdy

13. března 2010 v 14:22 | Izzy Mary |  • Smrt za život •
Díky, díky, díky!! Konečně se mi podařilo dopsat další, už devátou kapitolu. Hrozně mě mrzí, že to trvá tak dlouho. No, nebudu to tu zase obhajovat, prostě čas na povídku se najít musí a je jen a jen moje chyba, že tolik nestíhám. Musím říct, že se mi povedla zase jedna z kraťoučkých kapitolek, ale doufám, že se vám bude líbit a konečně se dostaneme k té zabávné a romantické části :-D:-D.


9. NIKDY NEŘÍKEJ NIKDY

Vypráví Alice
Po celé noci plné tréninku, jsem byla trochu vyčerpaná. I přes skutečnost, že by se mi nic takového dít nemělo... Ve škole se roznesla zpráva o nových spolužácích. Kvůli prasklému vodovodnímu potrubí se musela na několik týdnů uzavřít škola ve vedlejším městě a všichni studenti byli rozděleny do jiných škol, mezi které patřila i ta naše. Tuto zprávu jsem přijala se smíšenými pocity, na jednu stranu by to mohlo být malé odreagování, ale jelikož je budova naší střední školy už tak dost v dezolátním stavu, měla jsem obavy o bezpečnost lidí...

Dnes se mělo konat zkoušení z dějepisu, nic, co bych neviděla na vlastní oči; druhá světová válka. Celá třída najednou začala zmatkovat a shánět sešity, aby si mohli alespoň přečíst nejdůležitější údaje. Přišlo mi to k smíchu a zároveň k pláči, všichni to berou jako pitomou počítačovou hru, či co. Na něco takového by ani nepomysleli, kdyby tam byli, viděli jak na bojištích umírají muži, jejich ženy čekají doma a se strachem trpí, jejich malá děcka pláčou a schovávají se pod stoly vždy, když poblíž spadne bomba a rozmetá vše v okolí několika mil. Kdyby viděli tu spoušť, nesmáli by se, nebrali by to na lehkou váhu a plakali by vždy, když se zmíní jména obětí.

Profesor pyšně nakráčel do učebny, právě on byl jedním z těch pamětníků, kteří celé hodiny dokázali vyprávět poutavé historky o událostech z minulého století. Ani nevím proč, ale celou hodinu jsem byla nervózní, jako kdyby to byl poslední den mého života. Stále jsem se podezíravě ohlížela a v každém hledala skrytou hrozbu...

Nikdo
Alice se nestrachovala zcela zbytečně, o několik stovek mil dál stála skupinka zlých a odporných upírů a lovila v další vesnici. Lidé utíkali, avšak ne daleko. Schovávali se do sklepů, stájí, pod slamníky a někteří z nich i do skříní. I přesto všechno nikdo z nich nepřežil, lovci neušetřili děti ani ženy. Zůstaly po nich jen další zpustošené domy, mrtvá vyzáblá těla a hromada popela. Ani jeden z upírů se nezalekl vidlí, střelných zbraní či nožů. Už nezbylo nic, co by mohlo být zničeno, v cestě jim překážely už jen ohořelé trámy, kterých se brzy zbavili a pokračovali dál na sever, konečně zničit rodinu, kvůli které vlastně vše podnikají.

Marcello, vůdce této lovecké skupiny, měl až moc velkou moc a převahu nad ostatními, proto ho všichni tak bezmyšlenkovitě poslouchali a plnili všechna jeho přání. Bojoval v mnoha bitvách, a když se jeho schopnosti vytříbily, byl téměř neporazitelný. Dokázal se vůlí spojit s kýmkoliv chtěl, avšak za cenu obrovského a neutichajícího hladu. Touze zabíjet, ne pro krev, ale pro své vlastní potěšení.

Necelých dvě stě let brázdil svět a hledal talentované a odhodlané muže, kteří mu pomohou s neutuchající touhou po zabíjení. Nemusel ani hledat dlouho, aby našel pár ztroskotanců a nenávistných mužů, kteří byli nuděni svým životem. Nakonec jich našel tolik, aby mohl uskutečnit svůj plán... Bohužel už pěkných pár týdnů svůj plán uskutečňoval. Všechno se mu vedlo, nikdo se nepostavil proti němu, až jednou uviděl ve své mysli obraz bitvy, která zanedlouho nastane. No, prognóza nebyla příliš příznivá, a když se jednoho dne spojil s dívkou z nepřátelského tábora, snažil se jí zastrašit svou převahou. Jistě že ji zastrašil, ale stále cítil, že jednoho dne prohraje... ten den se až moc rychle blížil...

"Pane, shromáždili jsme na třicet bojovníků, odhodlaných pro vás bojovat a zemřít," řekl jeden z jeho nejbližších spolubojovníků.

"To je dobře. Koukejte ten nepořádek po sobě uklidit!" zakřičel Marcello. Nechtěl před nimi ukázat svou vlastní slabost a strach o svůj život. Už měl na svém kontě spoustu bojů a také jizev, ale ještě nikdy se necítil tak bezradně.

Jeho společník jen poníženě přikývl a odešel založit oheň pro spálení "odpadu". Sám Marcello se nikdy těchto úklidů nezúčastňoval, připadal by si podřadně. Na to, že byl Marcello tolik uznávaný a uctívaný, se choval až příliš sobecky a nadřazeně. Některým se to nelíbilo, avšak nikdo z jeho odpůrců nepřežil vzpouru.

Marcello se opět chtěl spojit s dívkou z nepřátelského tábora. Měl škodolibou náladu, chtěl ji postrašit. Zavřel oči a pozorně se soustředil na živelnou mladou myšlenkovou stopu vzdálenou mnoho mil. Každým dnem bylo složitější se s ní spojit, nějakým způsobem si snažila blokovat svou mysl, navíc byla od něj daleko. Jen pětiminutové spojení ho stálo spoustu sil, a jak jinak by doplnil energii, než něčí krví.

Chvíli trvalo než se naladil na tu správnou vlnu, ale pak...

Náš střet se blíží... řekl jí s co nejtajnějším hlasem. Cítil, jak se lekla a těžce se posadila.

Slibuju ti, že nevyhraješ. Nikdy! Byla si svým tvrzením naprosto jistá. Marcello pocítil bodnutí strachu. Cože? To se mi nikdy nestalo! okřikl se a zavrčel na dívku:

To se teprve uvidí! Každým dnem se přibližujeme k vaší pozici. Za chvíli budete ty i tvý blízcí mrtví! Teď byl se svým tvrzením spokojený.

Z ničeho nic ho opustily veškeré síly a on se bezmocně zhroutil k zemi.
"Pane? Pane!" křičel ze všech sil vojín stojící blízko něj. Cloumal s bezvládným tělem a snažil se ho probudit.

"Co, co si to dovoluješ?! Pusť mě!"

"Odpusťte, pane. Nehýbal jste se. Myslel jsem... že se stalo..." Věty se mladému vojínovi zadrhávaly v krku. Marcello mávl rukou, vojína zlostně odhodil a postavil se. Stoupl si na vyvýšené místo a tím si vynutil pozornost ostatních.

"Všichni mě poslouchejte!" jeho poskoci se na něj otočili a tupě zírali na svého vůdce, Marcello pokračoval: "Odteď si nesmíme dovolit žádnou chybu, rozumíte?! Už žádné zbytečné zastávky, jdeme je zničit!" Zvolal, jako kdyby chtěl nabudit hokejový tým a sebral svůj batoh. Ostatní byli sice zmatení velitelovou reakcí, ale rychle se k němu připojili a všichni se dali do běhu. Teď už mířili rovnou do Kingwoodu, aby se utkali nejen o svou čest, ale i o svůj život a příští osud...

 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 kikinka kikinka | 13. března 2010 v 18:51 | Reagovat

Super...a už sa teším na tu romantiku :D

2 Kashenka Kashenka | Web | 13. března 2010 v 20:17 | Reagovat

jo to je pravda :-(

3 Andy Andy | E-mail | Web | 3. července 2010 v 16:28 | Reagovat

Ááááá!!! Proč to vůbec dělá?

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama