Volný pád část 1.

3. dubna 2010 v 18:47 | Izzy Mary |  • Jednorázovky •
Jednorázovky

Ahoj lidičky. Už hodně dlouho jsem nenapsala žádnou jednorázovku a najednou na mě včera padla můza, tak jsem vzala tužku a papír a začala sepisovat. No, vzešlo z toho něco neočekávaného, ale jelikož se mi to zdá dost dlouhé, rozdělím to do dvou částí.
Užijte si ji :-D





Volný pád
            "Sbohem," tuhle větu jsem řekla naposledy. V té chvíli se mi něco stalo. Myslím, že mě srazilo auto, ale nemůžu si být jistá.
            Příšerně mě všechno bolelo, každá část mého tělo. Akorát jsem slyšela houkání sanitky, a potom už nic. Všude byla tma a ticho, nikde nikdo.
            Tak, asi takhle nějak jsem umřela. Ale na svou obranu musím říct, že nebe je mnohem lepší než realita. Myslím, že začnu vyprávět od začátku.
            Jmenuju, nebo jsem se spíš jmenovala Abbygale Smithová. Můj otec vlastnil velkou továrnu na ekologické zpracování odpadu. Tenhle job mu dobře vynášel, proto si celá naše rodina mohla dovolovat soukromé školy a rychlá auta. Měla jsem bratra, Petera. Zrovna on byl ukázkovým příkladem bohatého rozmazleného dítka. Myslel si, že jen tak snadno proklouzne střední školou a stane se senátorem. Mě to přišlo k smíchu, ale hádejte se s pubertálním bratrem. Ale vraťme se k posledním dnům mého života.
            Pamatuju si to přesně, byl pátek. To byl ten nejnudnější den, co jsem zažila. V podstatě se nic jiného nedalo čekat, přeci jenom poslední školní den. Přečkali jsme hodinovou poučku o tom, jak se o prázdninách slušně chovat, a že se nám určitě bude po škole stýskat. Jen jsme pokyvovali hlavou, ale přesto si tejně pod lavicí posílali SMSky a hráli dětinské hry. Pak konečně zazvonilo. Díky bohu, říkala jsem si, konečně trocha pořádného volna.
            Matka nám na prázdniny naplánovala naučný pobyt v Číně, na to jsem se těšila. Jen se mi bude stýskat po Clarkovi, mém psovi, běhalo mi hlavou. Měla jsem takovou radost, nebyla jsem schopna v klidu stát. No, rozběhla jsem se domů.
            A potom se to stalo, chtěla jsem přejít ulici, ale v tom mém rozpoložení to asi nebyl nejlepší nápad. Následky jsem pocítila minut na to. V té tmě byl čas na přemýšlení. Samozřejmě mě napadly věci jako: Co by bylo, kdybych šla o pár minut dřív, kdybych se pořádně rozhlédla nebo kdyby se mnou někdo šel. Přes to všechno mi bylo jasné, že na tyhle hloupé spekulace už bylo pozdě. Zbyla akorát lítost, nic víc. V téhle nicotě se taky nedalo nic jiného dělat než přemýšlet. Jako kdyby nezbylo po mně jako lidské bytosti, žádné tělo.
            "Haló?" zaječela jsem ze svých neexistujících plic. Nic, jako kdybych nic neřekla, a taky že se nikdo neozval. Začínal mnou zmítat hrozný vztek. Proč tu pořád tak trčím? Sžíralo mě to.
            Tak takhle je to? Tak vypadá smrt? Věčná nicota? Tak to se mi nelíbilo, ani trochu.
Vnitřně jsem nadávala a křičela, ale nebylo to platné...
            Co dál, přemýšlela jsem. Jenže pak se něco stalo. Objevilo se světlo, jasné a bílé.
            "Ahoj," usmál se na mě jakýsi mladík. Byl vysoký, měl hnědé vlasy a v nich bílé prameny. Byl moc hezký...
            "A-ahoj," snažila jsem se o úsměv, ale netuším, co z toho vzniklo.
            "Pojď se mnou, ukážu ti to tu." Z těžkostí jsem vstala, bolelo mě celé tělo.
            Všude bylo bílo. Okolo ležela spousta rakví, většina z nich bílá, ale některé, jako právě ta, ve které jsem ležela já, byly hnědé, z dubu.
            Bolely mě oči, úplně všechno tam bylo čisté, bílé a bez poskvrnky. Na chvilku jsem se zamyslela nad tím, kolik platí uklízecí četě, ale ten mladík vycházel z místnosti, tak jsem šla za ním.
            "Tohle je jídelna, křídlo ložnic pro průvodce jako jsem já, škola, ale tam moc mlascýh lidí nechodí, a tady je hlavní sál. Vítej na Lavaroně!" Řekl to tak nadšeným hlasem, začínal se mi zamlouvat čím dál tím víc.
            "Ale počkej, kde to vlastně jsme?" Byla jsem trochu zmatená. Díval se mě naprosto nevěřícně, jako kdybych řekla tu největší pitomost na světě.
            "Neříkej, že jsi nikdy neslyšela o Lavaroně? Odkud vůbec jsi?" kroutil bezmocně hlavou a začal si něco zapisovat do bločku...
            "Já pocházím z LA," řekla jsem, "tam můžeš slyšel ledascos, ale o Lavaroně nic." Mladík se zastavil.
            "Kde je LA? Víš, ty jsi teprve můj třetí svěřenec. Měl jsem tu akorát někoho z Pluta, a pak dva chlápky z jedné malé planetky na okraji galaxie M31," pokračoval dál po bílé chodbě, a ani nezaregistroval můj výraz.
            "Jako z jiné planety, dokonce galaxie?"
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Anketa

Klik

Klik 100% (48)

Komentáře

1 BellaTS BellaTS | Web | 3. dubna 2010 v 19:40 | Reagovat

WOW. To je úžasná kapitolka. Jsem zvědavá jak to bude pokračovat, tak mě dlouho nenapínej. Obdivuju jak dokážeš popisovat ty emoce. To mě naopak vůbec nejde. :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama