Výstřel navíc

9. srpna 2010 v 17:09 | Izzy Mary |  • Jednorázovky •
syfj

Děkuji Seině za účast v literární soutěži a v cč si můžete její krásnou povídku přečíst.

Slunce zlehka, pomalu a lenivě hřálo. Za kopcem dnes nikdo slunce neviděl, bylo moc brzy na jiskřivé, pálivé paprsky. Tady o slunce nikdo nestál. Tady převládala tma, chlad.
Před několika okamžiky přestalo poprchávat. Jen na kamenné dlažbě zůstala vláha. Muž si přitiskl dlouhý černý plášť blíže ke krku a vykročil ke kolonádě. Jeho vysoké kožené boty se prošly po chodníku a zastavily. Muž se opřel o sloup a nervózně vydechl, až z jeho úst vyšla bílá pára, která se během chvíle ztratila v prostoru. Jeho tělem projela zimnice, jako by se ho dotkla smrt konečky svých kostnatých prstů. Zimou se oklepal. Měl strach, bál se, že ztratí víc, než má. Svou lásku, svůj život.

"Percy!" Uslyšel ten známý, něžný hlas. Zdálo se mu to nebo ji snad ještě naposledy spatří?
"Percy," řekla udýchaně mladá žena, ještě trochu rozcuchaná s růžovými tvářemi od dlouhé cesty. "Je to pravda? Prosím, řekni že ne," naléhala a přitom se přitiskla k jeho hrudi.
"Je. Má přijít každou chvíli," odpověděl tvrdě a přitiskl si ji blíže k tělu, vdechoval její sladký parfém, hladil ji po zádech.
"Jak jsi… jak jsi mohl? Co když ti něco udělá? Jeden souboj už vyhrál."
"Mary… má milovaná Mary. Ten pohled na něj, jak se kolem tebe neustále motá mě mučí. Již více ho neuvidím, buď proto, že budu mrtev nebo že budeme jen a jen spolu… my dva. Navždy," usmál se a pohlédl jí do jasných zelených očí.
"Jsi blázen, přeci existují jiná řešení. Sám dobře víš, že bych mu nikdy nedala přednost před tebou."
"Vím," zašeptal. Jeho oči se už nepřítomně dívaly v dáli. Právě přijel černý kočár. Z něj vystoupil asi čtyřicetiletý muž, velmi malé postavy. Za ním sluha, v rukou držící malou truhlu.
"Lásko," získala si dívka zátky jeho pozornost, "odvolej to, prosím," žadonila.
"Nemohu, nejde to."
"Dívka zadržela pláč. "Miluji tě," vyslovila.
"Musím jít, ty běž raději pryč, u toho být nemusíš."
"Musím, tahle fraška je kvůli mně."

"Smithe, snad nemáte strach?" řekl muž z kočáru posměšně.
"O nic víc než vy," odpověděl mladík a vyšel k němu. Oba se zastavili u sluhy s truhlicí, ta byla nyní otevřená, čímž odhalila dvě totožné nabité pistole.
"Můžete si vybrat, kolego," nabídl mu muž. Mladík sáhl po jedné z nich. Ještě nikdy se mu tak netřásla ruka. Od této chvíle se nikdo neodvážil hlasitě ani nadechnout.

Dva sokové se postavili naproti sobě do předepsané vzdálenosti, každý v bílém obličeji vážný výraz. Nikdo se ani nehnul, nikdo ani nehlesnul. Čas, jako by neexistoval.

První rána patřila staršímu muži. Zamířil na protivníka. Jeho rána byla jistá, sebevědomá a přesná, nikdo neočekával, že by minul. Tak tedy stiskl spoušť, zazněl výstřel a…
Mladík měl pocit, že mu srdce vylétne krkem. Žaludek se mu v břiše obracel. Nezbývalo mu nic jiného, než čekat. Neměl šanci, to věděl jistě. Ale někde uvnitř, v hloubi jeho těla mu svítalo zrnko naděje, které ho drželo na nohou.
Čekal. Připravoval se na to, jaká asi bude… smrt. Za chvíli odhalí největší tajemství onoho světa… jaké to je, potom, co jeho srdce přestane bít a jeho oči ztratí světlo. Co se stane? Nastane tma, či se snad dostane k bráně nebeské?

Teď ovšem nebyl čas o tom přemýšlet. Protivník stiskl spoušť a ozvala se rána. Mladíkovým tělem projela prudká bolest. Nevěděl, odkud se vzala a kde skončila. Překvapilo ho, že stále stojí a žije. Kdesi v dáli uslyšel něčí hlas, že teď je na řadě se střelbou on.
Pozvedl paži s pistolí k muži před ním. Ten byl bledší než obvykle, na jazyku cítil smrt. Mladík neváhal, sám už neměl dost sil a střelil. Hned poté se mu zatmělo před očima a ztratil se v hluboké temnotě.

Dívka vykřikla a přiběhla ke svému milému. Prošívanou vestou pod oblekem mu prosakovala temně rudá krev. Jeho hlavu si položila na klín. Volala ho, mluvila na něj, ale on jen dál bezvládně ležel v jejím náručí. Jeho studená tvář zůstala bez výrazu.
***
Dívka si odhrnula černý smuteční krajkový závoj a odvrátila se od davu. Rakev s nebožtíkem již dávno ležela v zemi i se všemi květinami. Ženy plakaly do kapesníčků, muži se konejšivě plácali navzájem po zádech. Jí přemohly výčitky, pouze kvůli ní zemřel, kvůli ní již nikdy nespatří východ slunce, jen kvůli ní.

Někdo ji ovinul paže kolem pasu a věnoval jí polibek na šíji. Nebránila se, ba naopak jejím tělem proběhla vlna tepla.
"Percy," pousmála se, "nemáš ještě ležet v posteli? Víš, že se máš šetřit."
"Ano, ale tak trochu si připadám za jeho pohřeb zodpovědný, tak jsem musel přijít, aspoň na chvíli."
"Tak trochu váš souboj málem skončil remízou. Stačilo málo a skončil bys stejně jako on," ukázala na náhrobek a pak se obrátila čelem k mladíkovi.
"Málem," upozornil ji, "ale nakonec jsem přece jen vyhrál," pousmál se.
"Naštěstí… hlavně mi slib, že už nikdy, ale opravdu nikdy s nikým nebudeš bojovat."
"A co když mě někdo vyzve na souboj?"
"Tak odmítneš."
"Hmm, dobře. Slibuji," souhlasil a také, že to myslel vážně. Už nikdy víc by nesnesl pocit, že může ztratit to nejcennější, co v životě má.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Lenule Lenule | 30. srpna 2010 v 10:57 | Reagovat

Wow...fakt dobré =o)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama